Tejden 2: Zvířátka a hipíci

Ták milé dětičky, dnešní díl bude především pro vás. Budeme si totiž ukažovat žvížáátka. Ještě než se do toho ale pustíme, je potřeba si říct pár vět na začátek (dneska budu hodně ukecanej).

Abel Tasman Track

Bylo nebylo, strejda Radek se rozhodl vydat na první pořádnou tůru, a tak si vybral nejpopulárnější Great Walk. Jmenuje se Abel Tasman Track, táhne se 65km podél severního pobřeží Jižního ostrova a chodí se 2-5 dní. Rozhodl jsem se to dát za dva a půl dne, a tak jsem si rezervoval dva noclehy v tzv hutech. Protože jsem nechtěl jít stejnou trasu i zpátky, objednal jsem si water taxi (800), kterej lidi po dokončení tůry slavnostně vozí po moři zpátky na start, kde maj zaparkovaný auta.

Kromě toho, že na Zélandu existuje milión cest, kterejma se dá chodit, tak je tady devět tzv. Great Walků. To jsou průměrně 60-70km trasy, který maj nějakej ucelenej význam a jsou něcim zajmavý. Ještě než se do nich pustíte, tak už jsou zajmavý tim, že jsou drahý jako prase. Na trase je každejch cca 10km hut - chata, kde se dá přespat, kde je voda a splachovací záchod. A protože dát takovou štreku na jeden zátah nejde, musíte si tůru přesně rozplánovat a huty zarezervovat ještě než vyrazíte. No a za huty se samozřejmě cvaká (500/noc).

Cestou na Abel Tasman

Split Apple Rock - NASA nebo UFO?

Přípravy na pochod

Na tyhle bacha, jsou to čórky

Huty

Na huty jsem byl hodně zvědavej. Není to nakonec nic jinýho, než dřevěná bouda s krbem a lavicema, doplněná o pár místností, kde jsou matrace, na který prdneš spacák. Atmosférou se to dá přirovnat k německý verzi Vyvolenejch zasazený do minulýho století. Žádnej internet, telefon, elektrika, teplá voda a stejně jako v reality show se tady potkávaj individuality různejch kvalit. Rozhodně tady ale nic nevyhraješ a rozhodně se sem nenominovali jenom hezký a voňavý lidí. Ve zkratce se dá říct, že tu vládne ticho a smrad.

Logicky největší zábava tady je sušení mokrejch bot. Teď už vim, že existujou hardkór turisti s mentální poruchou, která se projevuje přílišnou hrdostí na svoje dobře „prošláplý“ pohorky, se kterejma čerstvě oslavili patnáctý narozeniny, a ze kterejch by podle linoucího se smradu byli schopný hodiny vzpomínat na příběhy z absolvovanejch výšlapů. Jenom špetka soudnosti by přitom stačila na to, aby uznali, že je čas polejt to benzínem, spálit, popel zakopat dvacet metrů do země a pozemek prodat pod cenou. Kromě toho se taky několik dní nemyješ. Pokud teda nepočítám, že si jednou denně mokrym ubrouskem ležérně otřeš vercajk. O intimní atmošku tak není nouze.

Život ve vile

Z deseti turistů to tady průměrně vychází na čtyři Němce, tři arogantní Francouze a tři reprezentanty zbytku světa. Co se týká výběru místa na spaní, platí tady systém „first in – first serve“ (česky „kdo dřív přijde, ten dřív sere“), takže si můžete vybrat jakýkoliv volný místo, kterejch je na hutech tak 10-30 podle popularity tracku.

Tak si vybírám matraci, když v tom mě svoji návštěvou obšťastnila Francouzka (tak 25) s hodně smutnym, skoro až utrápenym obličejem. Její první otázka mě zaskočila – „Na co myslíš během takhle dlouhýho pochodu?“. První si říkám, co jí je kurva do toho, ale posléze uznávám, že je to hodně dobrá otázka, která zasluhuje delší zamyšlení. Co jsem ji odpověděl se možná pochlubim jindy, nicméně bylo zřejmý, že chudinka chce, abych dotaz opětoval, a tak jsem taky učinil. Její odpoveď byla „Myslím neustále na bolest nohou, která mě při pochodu doprovází, a nevím, jestli to celé zvládnu“. No, to musí bejt úžasnej zážitek myslet šest hodin na to, jak tě bolej haksny, ale budiž. Ptám se, jestli má zmáknutý stravování a co vlastně během dne jí. Odpověď zněla „Hodně jsem nad tím přemýšlela, a tak jsem si na cestu koupila dvě pizzy“. V tu chvíli zpozorňuju, protože zjišťuju, že se bavim s člověkem, jakýho možná dlouho nepotkám. Dvakrát se ujišťuju, že ji rozumim dobře a že si na čtyřdenní 65km tůru vzala dvě pizzy. Prstem ukazuje na dvě krabice takovejch těch polotovarů, který vypadaj jako když nabliješ na korpus, a který musíš dát na deset minut do mikrovlnky, aby se na to dalo vůbec koukat a pak to do deseti minut musíš sežrat, jinak to ztvrdne tak, že by sis mohl přivodit zranění. Nejenže tady žádný mikrovlnky nejsou, ale navíc si celou tůru musíš veškerej svinčík tahat s sebou a rozhodně neexistuje praktičtější odpad, než je krabice od pizzy. Neměl jsem důvod bejt na ni hnusnej, ale řekl jsem ji, že to je ten nejhorší nápad, jakej jsem kdy slyšel. Po chvíli si odešla číst knížku Malá princezna. Normálně jsem myslel, že ji dám korunu. Aby toho nebylo málo, trpěla nejspíš rakovinou plic, takže kdykoliv jsem se tu noc blížil k tomu, že si slavnostně zachrochtnu a usnu, začala téměř profesionálně odhleňovat. Jestli jsem se vyspal? Ani hovno. Ráno se ji z prdele ptám, jak se vyspala a odpověď zní „docela dobře“. Chvíli jsem si myslel, že tu holku tam někdo nasadil schválně, aby mě ztížil podmínky pochodu. No a tak jsem si dovolil připravit doporučení pro všechny, který maj rakovinu plic, nevydrží pár dní bez pizzy a při pochodech musí myslet na bolest: NEJEZDĚTE SEM, BUDE VÁS TO SRÁT.

Vila

Večer ti nezbejvá, než si při svíčce číst, nebo si povídat s ostatníma, což může, ale taky nemusí bejt úplná výhra. Pokud nemáš knížku, je podle mě ideální čumět do zdi, dokud na tebe nepřijde spaní. To je jediná jistota, že nic nezkurvíš. První den jsem kecal s Brazilkou, druhej den jsem se bavil tím, že jsem si před cestou stáhnul hlasový zprávy od kámošů a pouštěl si je večer v rohu místnosti. Během toho, jak jsem poslouchal jejich příběhy z Potštejnský pouti, kde se tradičně ožrali jako prasata a zvraceli na kolotočích, jsem se snažil tlumit výbuchy intenzivního smíchu. To ale způsobovalo zvuk takovýho divnýho hýkání až zalykání a přitahovalo to pozornost negativně tvarovanejch obličejů ze západní Evropy, který mi ale upřímně byly u prdele. Naopak vždycky si dobře pokecám s Amíkama a Latinama. Nevim čim to je.

Aroganci Francouzů už mi tady potvrdilo několik různejch národností včetně Francouze samotnýho. Tak jsem rád, že jsem se úplně neminul. Do práce se moc nerhnou a pořád si stěžujou, že je tady všechno horší, než u nich doma. Tak proč sem kurva jezdili?

Zážitky z tracku

Kdybych to měl hodně zjednodušit, tak se potácíš dva dny džunglí, deštěm, s dvaceti kilama na zádech, abys pak mohl třetí den slíznout veškerou smetanu.

Je to pobřežní track, takže se jednou za pár hodin ocitneš na přepychový písečný pláži a o tom to vlastně celý je. Říkáš si, jaká je to škoda, že není léto a že se nemůžeš v tý nádheře vykoupat. Pak nad tou samou myšlenkou přemejšlíš další dvě hodiny a říkáš si, že to škoda nejspíš není. Proč?

Většinou jsem šlapal až do setmění

Protože když jsi tu v zimě, tak se ti stane, že během dne potkáš na tracku třeba jenom pět lidí za celej den. Pět lidí denně na nejpopulárnějším NZ tracku! Takže máš vlastně pocit, že celej Zéland patří jenom tobě a to je zatraceně příjemný. Chvíli jsem laboroval nad výhodama a nevýhodama letní návštěvy a tady je moje dizertační práce:

Výhody cestování v létě

• Je teplejc, počasí je předvídatelnější a míň prší
• Můžeš se koupat

Nevýhody cestování v létě

• Všude je bambilion lidí – neustále někoho míjíš nebo obcházíš
• Pláže okupujou Fašisti a Francouzi jako za druhý světový, akorát teď už po sobě údajně nestřílej
• Huty si musíš rezervovat i několik měsíců dopředu – tohle by mě vadilo asi nejvíc
• Lítaj tu takový minisvině, říkaj jim sandflies, česky jsem to pojmenoval pískomrdka, která kouše až do krve – v zimě to ujde, v létě to nejde

Pták co stojí na jedný noze

Občas Indiana Jones

Jednu z věcí, kterou musíš každej den hlídat je čas odlivu, protože to je jedinej čas, kdy jde překonat určitý pasáže tracku. Není nic záživnějšího, než muset vstát ráno v 5, abys mohl půl hodiny brodit ledovou vodu plnou ostrejch škeblí. Pokud to nestihneš, musíš se vrátit na poslední chatu a počkat (a zaplatit) další noc.

Ranní odliv

Brod

Závěrečnej den tracku mě mělo čekat slavnostní vyvrcholení, který mělo přinýst hodně sluníčka a hodně zvířátek. A k mýmu překvapení to nebyl jenom blábol. Můj největší respekt má ten velkej pták, co tam stojí s rukama v kapsách a má celej svět (včetně mě) úplně v piči.

Když jsme u velkejch ptáků, vzpomněl jsem si na našeho kadeřníka Tomáše. To je specialista přes ptáky. A tak bych ho chtěl tímto poprosit, pokud čte tenhle blog, aby mi napsal, co to je zač a já to tady doplnim. Ať mám v blogu aspoň jednu seriózní informaci.

Posledních pět kilometrů bylo famózních. Přes dlouhý stoupání a šutry se proplazíš k majáku, kterej je poslední bod celý trasy. Ukrutně tam fučí, máš pocit, že ti nastydnou vaječníky, ale slunko pálí a máš tu výhled na půlku světa. Popojdeš blíž k útesu a vidíš konečně tuleně, který zevlujou po šutrech a chytaj barvu. Nedalo mi to a snažil jsem se přiblížit, co to šlo, ale držej si odstup takovejch deset metrů, takže vždycky poposkočili, nebo hupsli do vody. Škoda, čekal jsem intimnější kontakt, ale i tak je to nad očekávání.

Rodinka tuleňů

Odpolední siesta

Po cestě zpátky na water taxi mě přepadl takovej ten přiblblej úsměv, jako když máš radost, že se ti něco povedlo. Stálo za to, absolvoval jsem něco smysluplnýho, co mi nejenom ukázalo kus přírody, ale naučilo mě to vypořádat se s hromadou věcí, který na takovym pochodu řešíš (počasí, oblečení, jídlo, příliv). A když už jsem byl takhle dobře naladěnej a chtěl poslední kilometr vypnout hlavu, vidim najednou něco ležet přímo v jednom kamenitym přechodu. Jdu blíž a je to…. je to tuleň junior. No nekecej, malej tuleň a nikam nezdrhá! Jenom tak roztomile čumí a těší se na mě. Měl jsem v plánu v tomhle dílu přestat s dětinskostí a nesdílet trapný selfíčka, ale s tim týpkem jsme se na 15 minut stali nejlepší kámoši, povídali si o životě a selfíčkovali jak dvanáctiletý holky. Jestli Amíci říkaj „It made my day“, tak tohle made my week.

Hej kámo, kam jdeš?

Na závěr svačina a water taxi. Borec s nám valil jak s hnojem, ale mělo to koule. Jeden Francouz měl celou cestu na krajíčku a já si strašně přál, aby tu šavli hodil. Na konci přiznal, že chyběla asi minuta jízdy a bylo by.

Takaka – město hipíků

Po Abel Tasman tracku jsem si chtěl trochu orazit ve městě Takaka, který předcházela neobvyklá pověst. Už když jsem byl na Severním ostrově, turisti mně vyprávěli příběhy, jak je to tam jiný, že je tam hromada hipíků, rastafariánů a dalších alternátorů. Dokonce se tradovalo, že tady žije nějaká místní legenda, nejalternativnější zjevení ze všech nejalternativnějších. Týpek, kterej se potlouká po ulicích a nechává si říkat The Wizard (kouzelník). Oficiálně prej čarovat neumí, ale když mu zpíváš písničky Boba Marleyho, lezou mu z uší jointy. Teď už trochu přehánim, ale věděl jsem jediný. Sem musim jet a toho týpka najít.

Takaka je poslední „větší“ město, než zase zmizim na pár dní v divočině. Větší znamená, že se tu dá chytit internet, je tu jedna křižovatka a dvě otevřený restaurace. Celý se to rozkládá na jedný ulici, která měří cca kilometr. Červená Voda je proti tomu metropole.

Hned jak jsem přijel, město na mě dejchlo něčim jinym. Ne, že bych byl rázem odvařenej, ale jiný to bylo. Hromada barevnejch obchůdků, sluníčkový lidi, nebo třeba týpek, kterej žije v kole. Kouzelník ale nikde sakra. Hodně tady jedou jídlo prodávaný jako Organic, Gluten Free, Raw, Vegan atd, což je přesně něco pro mě. Dohromady to ve mně všechno uvařilo přání, že tady chci zůstat víc než jednu noc. A tak jsem se sám sebe zeptal, jestli bych tady mohl zůstat dvě noci, trochu si odpočinout, pozevlovat a třeba se i poprvý ožrat. A naštěstí jsem dostal schválení. Yes!, díky Radku. Po první večeři v jedný z kaváren jsem pochopil, že to celý není jenom na oko. Ještě než jsem odešel, místní týpci už tam motali špeky, jako by se připravovali na olympiádu.

Týpek tam prej bydlí i chrápe. Srát doufam chodí jinam.

Hovádko jménem William

Zakotvnil jsem se na sluníčkový ubytovně, kterou provozoval přátelsky přátelskej pár a extrémně ošklivá kočka. Hned jak jsem tam přišel, chopil se mě pocit, kterej jsem na Zélandu ještě nezažil. Měl jsem pocit, že to tady znám a že je mi to nějak blízký. Příjemný prostředí a příjemný lidi, který nijak blbě nečuměli a normálně se bavili. Vítaná změna.

Po příchodu jsem nemohl nezaregistrovat týpka, kterej už ve 4 odpoledne vypadal lehce namrdanej. Seděl v gauči, něco jedl a u toho poměrně bezprostředně prděl. Protože byl zřejmě z dobrý rodiny, nezapomněl se po každym prdu slušně omluvit. Věděl jsem okamžitě, že to je moje krevní skupina. Ne že  bych nějak vyhledával lidi, který u jídla hlasitě prdí, ale do určitý míry je to pro mě známka jakýsi opravdovosti a výjimečnosti charakteru. No nebudu to protahovat, na 3 dny se z nás staly spřízněný duše.

William aka Will je poslední zvířátko, který dneska představím. Je to kluk z Anglie, je mu 28, měří metr padesát, ale kuráže má na rozdávání. Nemusíte se s nim kamarádit půl roku, aby vám řekl, že rád chlastá, hulí, prdí a píchá Němky. Myslim, že v devět večer už byl úplně na kaši a mlátil lidi telefonem do kolen. Vypadalo to, že tam žije věčnost a s každym se dobře zná. Ve skutečnosti to byl jeho první den. Respekt.

Vejlet na Mars

Obě noci jsme poměrně slušně zatáhli, a to včetně místních rezidentů. Ty se rozhodli pro ubytovnu pracovat výměnou za ubytování a jídlo zdarma. Tenhle koncept na Zélandu hodně letí a říká se tomu Wwoofing. Druhou noc jsme s Willem a dvěma Američankama jeli pivo, víno a litr vodky. Jsem rád za ty léta odříkání, který mě strejda trénoval ve vodce. Myslim, že jsem reprezentoval důstojně a neudělal jsem žádnou ostudu. Ráno na to jsme se s Willem vydali na vejlet na nejsevernější cíp Jižního ostrova – místo jménem Farewall Spit.

Je to ten zobák

Chcípl tady pes... teda verlyba

Když už máš pocit, žes viděl všechno – oceán, pláže, velký šutry, zelený kopce, horký prameny, tuleně – tak si říkáš, že už tě nemůže nic překvapit, a že se to zákonitě musí začít opakovat. Opak je pravdou. Aspoň prozatim. Jdeme tak nějak po pláži a říkáme si, že to říznem na druhou stranu poloostrova, kterej měl na šířku tak kilometr. Ten přechod byl neskutečnej! Zatim jsem na Marsu nebyl, ale podle mě to tam vypadá přesně takhle.

Ahoj mami, posílám srdečný pozdrav z Marsu

Will je profi foťák (profi foťák je pro mě každej, kdo nefotí telefonem), a tak mi kromě vyprávění, jak měl složitý dětství, po cestě ukazoval různý foto triky. Nevzešel z toho zatím žádnej zázrak, ale mám pocit, že jsem se naučil něco trochu novýho.

No a na závěr si pro nás tenhle kus Zélandu připravil další překvapení, který jsem nechápal už vůbec. Ocitli jsme se najednou na hranici mezi dobrem a zlem, mezi nebem a peklem. Po levý ruce mrtvo, černo, prostě Mordor, po pravý ruce živo, zeleno, prostě Hobbiton. Žádnej plynulej přechod, jen tenká hranice a dva světy.

Kouzelník

Kromě toho, že Will po cestě zpátky neustále jen prděl a omlouval se, rozhodli jsme se po návratu najít konečně kouzelníka a pak se vydat každej jinym směrem. Jsou to tři dny a každej okolo nás kouzelníka viděl, jenom my ne. Nenašli jsme ho. Will už vypadnul na Severní ostrov, já ale zůstávám v Takace ještě jednu noc, protože jsem se skálopevně rozhodnul, že dokud kouzelníka neuvidim, nesmim odjet.

Perličky

Kiwíci jsou otužilci. Venku je pod deset stupňů a oni se promenádujou v tričku a kraťasech, nebo třeba bosi. Běžně potkáte nakupovat holky v supermarketu na boso. Nikdu si tu moc nehraje na to, že by musel vypadat dobře, a tak špinavý nohy a zima tu nikoho netrápí. Přál bych si to mít stejně, protože já už začínám klepat kosu i dobře oblečenej.

Na závěr si dovolim multikulturní vložku, která vznikla jakožto výsledek tvrdé práce na utužování politických vztahů mezi Anglií a ČR. O vložku se postaral Will a tři promile alkoholu.

-------------------------------

Vláďo, nepřemrdal.

Tejden 1: Dobrodrůžo začíná

Ne všechno jsem stihl v Aucklandu vyřídit. Chybí mi bankovní účet a pracovní povolení. Říkám si, zkusíme to vyřídit někde po cestě na Jižní ostrov. A tak jsem se konečně vydal za dobrodružstvím. Po pár desítkách kilometrů vyprchá počáteční nervozita z jízdy vlevo, při který máte neustále oči na stopkách. Po sto padesáti už si připadáte jako místní a ze samý radosti dáváte debilní selfíčka za jízdy.

Směr Wellington

Záměr bylo dostat se na jeden zátah až na jih Severního ostrova do Wellingtonu (asi 600km z Aucklandu) a přejet trajektem na Jižní ostrov. Pak si ale říkám, proč to hrotit a nezastavit se někde po cestě, kde se mě bude líbit? Nakonec jsem při přejezdu udělal dvě zastávky / dva noclehy a nelitoval jsem ani jedný.

Proč chci vůbec tak rychle zmizet ze Severního ostrova? Nic proti němu nemám, podle mě bude stejně zajmavej jako jižní, jen se ke mně všude možně dostávalo, že tam v zimě o dost víc leje. A zélandská zima se blíží, cejtim to na vlastní kůži. To jen tak na vysvětlenou.

První noc v novém bytě

Když nemáte self-contained auto, měli byste si dávat majzla na výběr kempu. Self-contained auto v jednoduchosti znamená, že má hajzl. A to já nemám. Musim proto vybírat kempy, který maj základní sociální zařízení, a za který se skoro vždycky platí. To poslední co chcete je, že vás chytnou, jak za stromem serete na ptáka kiwi. Na tohle jsou tady hákliví. Mimochodem kiwi je ultra-chráněněj, nechtěl bych vidět ten flastr.

Našel jsem proto vhodnej kemp a zažil první šok. Neuvěřitelně přátelská paní domácí Jeanette, Maorka jak vyšitá. Né pokrytecky přátelská, ale přátelsky přátelská. To se podle mě pozná jednoduše tak, že člověk neukončí konverzaci po sérii předem připravenejch otázek, který si zvykl chrlit na každýho hosta, jenom aby to nevypadalo, že je mu úplně ukradenej. Přátelsky přátelskej člověk se zeptá, odkud jste a jaký máte plány, a pak se ptá dál podle toho co, mu odpovídáte. No, kecali jsme asi půl hodiny, a to jsem přijel pár minut po zavíračce recepce. Já nevim, jak to popsat, ale ta paní byla tak pozitivní, že veškerý mý počáteční nálady byly fuč. Dokonce zmínila, že vypadám úplně jako Maori, jenom přízvuk že mám na hovno.

A první noc v Autě? Bál jsem se toho, ale opak se ukázal. Takhle dobře jsem se dlouho nevyspal. No shit! Ráno první vejce udělaný z kufru Auta a hned se člověk cejtí jako doma.

První snídaně v kempu

Kajakování na jezeře Rotorua

Jeanette s jejím milovaným čoklem

50 odstínů zeleni

Kemp byl u jezera Rotorua, a tak jsem si po snídani pučil kajak a jel se projet. A pak to přišlo. Konečně jsem vytáhl svýho speciálního průvodce, kterýho jsem objednával až z daleký Ameriky, a vydal se navštívit první klenoty zélandský přírody. Tenhle průvodce vás chce vzít vás na místa, který nejsou znásilněný turismem. Protože nemám rád davy, takovej způsob cestování bude přesně pro mě. Vybral jsem tři místa, který mi v daný oblasti byly nejsympatičtější a vyrazil.

Zelenej kopec, zelenější kopec, zelenej kopeček, zelenější kopeček. Žádný zahřívání, pustili to do mě plnou parou. Po cestě jen tupě čumíte z auta a přistihujete se, jak si slintáte do rozkroku. Protijedoucím autům můžete vzdáleně připomínat člověka trpícího downovým syndromem. No a jak tak čumim na zelený kopce, tak asi třikrát zapomenu odbočit a připravim si cirka hodinový manko. V Čechách byste v takový situaci normálně pičovali do aleluja, ale tady je vám to úplně jedno. Říkáte si, že je to vlastně dobře, protože si to můžete dát znova.

Zmíněný tři atrakce byly zajímavý, ale nic z čeho bych brečel štěstím. Ve zkratce to byl bublající bazén bláta, menší vodopád a dva podzemní prameny. Nutno říct, že tak průzračnou vodu jsem ještě neviděl.

Rotorua smrdí

Představte si město, kde to všude smrdí po vejcích. Byli jste třeba ve Velkejch Losinách ne? Tam tak smrdí bazén, ale tady tak smrdí celý město, kde žije 50 000 lidí. Lidi si zvyknou na ledacos - bydlet u hlavní silnice, u kolejí, dokonce si zvyknete, že váš soused je alkoholik a kokot zároveň. Ale tohle? Vyřídil jsem tam zbylý papíry, pokecal si půl hodiny s přátelsky přátelskou paní na přepážce banky, nadejchal se zhluboka síry a vydal se dál na jih.

Po cestě tak nějak laboruju, že to zatim bylo dobrý, ale nečekal jsem víc? Skvělej dojem na mě dělaj přátelsky přátelský lidi, ale co se týká přírody, tak jsou to zatim takový Orlický hory na steroidech. Kdybych se zhulil a šel na Králičák, bude to mít podobnej efekt. Uklidňuju se tim, že nemůžu mít všechno hnedka a že to určitě přijde. A ono to přišlo hned vzápětí.

První silnej příběh

Standardně tady nechci popisovat, jak zelenej byl kterej kopec, jak průzračná byla kde voda a jak smrdělo jaký město. To, co jsem zažil u jezera Taupo ve mně ale zanechalo stopu, a tak se trochu rozepíšu. Jedu si tak autem, šilhám do průvodce a říkám si, hmm, co takhle dát si tyhle horký prameny? Venku je zima (tak 9 stupňů), chčije, horkej pramen do toho úplně zapadá. Po chvilce váhání si lehce si přivonim k podpaží a mám jasno. Jedeme se umejt. Přijedu na místo a vydám se k pramenům, kde se mi poprvý rozzáří bulvy. Je tu sice pár lidí, ale přírodní, kamenitý bazénky, od kterých stoupá pára vypadaj fakt dobře. Natěšenej ze sebe shazuju hadry a hážu tradičního lomeňáka mezi partu němčourů a místního stokilovýho Maori, se kterým si všichni chtěj povídat. Vodá má cirka 40 stupňů a já umírám blahem. Po chvíli, co fašouni opustili bazének jsem se pustil do konverzace s bosem.

Riki, kamioňák, 55 let, 9 dětí. Nevim, jak to ty Maorové dělaj, ale s nima tě prostě baví kecat. Kecáš hodinu a ani to nepřijde. Hodně se tě ptá na tvůj život, ty se ptáš jeho. Není to vůbec vlezlý, je to upřímný, přátelský a hodně otevřený. Bavíte se o rodině, vztazích, nebo třeba o rozdílnostech etnik. Říká, že když 20 Maorů najde umírajícího bílýho, pomůžou mu a vezmou ho pod svý křídla, ale když 20 bílejch najde umírajícího Maora, nechaj ho chcípnout. No, minimálně je to názor.

Pak Riki na chvilku ztichne a čumí někam šejdrem. Říkám si, že snad nečumí na prdel tý vyzáblý Švédky? Pak mu oči přeskočí na Němku. Povidam „Riki, you like white chicks, huh?“. Po několika vteřinách totální nepřítomnosti dostávám odpověď „Yiiiiz mate“. Pak vtípkuje, že se Němci bojej dávat hlavu pod vodu, tak mu říkám „Yeaah, pussies…“. No a jak se z nás začali stávat nejlepčí kamarádi, vstal a povídá „Cmon mate, I’ll show ya pool".

Po pěti minutách chůze za úplný tmy jsem znejistěl, jestli mě můj novej BFF nechce třeba majznout palicí. Místo toho jsme ale dorazili k supertajnýmu pramenu obklopenýmu bazénkem o průměru tři metry. Hele romantika jako prase. Jenom já a Riki, přírodní spa, vodopád, pára od vody a do toho svítí měsíc. Tutově se schylovalo k líbačce, když v tom se vynořila Španělka. Fajn holka, co procestovala snad celej svět. Jmenovala se Lidie, stejně jako ty vložky, a výborně jsme pokecali. Z původního záměru se umejt se nakonec vyklubala tříhodinová seance. Tu atmosféru nejde nijak zachytit. Tím spíš, že už byla tma a foťák tohle nedával.

V hlavní roli Riki a Lidie

Hele, nevim, jak na papíře, ale tohle byl silnej zážitek. Ten večer jsem si uvědomil, že to je přesně ten příběh, pro kterej jsem se vydal ven. Kdybych měl každej měsíc zažít jeden takovej, nebudu litovat ani koruny.

I Riki dává palec nahoru

Wellington

Jak jinak trávit čas v hlavním městě, než důstojně! Před odjezdem trajektu jsem měl tři hodiny času, a tak jsem se rozhodnul projít všechna muzea a dělat si zápisky těch nejzajímavějších poznatků, abych se s nimi posléze mohl podělit na blogu. Obešel jsem veškeré pamětihodnosti a polemizoval nad tím, o jaký sloh se jedná.

Velký kulový. Skočil jsem na NZ slevomat, podíval se, jaký maj kupony na Wellington a u položky Ice skating jsem prohlásil „Ty krávo, brusle na Zélandu? To zní bizarně“. Motivace byla silná. V Králíkách jdu bruslit dvakrát do roka zrovna když mrzne, a navíc teď běží MS v hokeji. A tak jsem šel na led.

Po příchodu na mě čekalo skutečně několik bizarností. Zaprvý kluziště bylo hranatý, zadruhý brusle připomínaly hračku z kinder vajíčka, zatřetí jsem se dozvěděl, že večer se chystá první zápas nově vznikající ligy (ještě jednou opakuji na hranatym kluzišti). Kluziště je jinak otevřený čtvrtej týden a lidi se teprve chodí dívat, co je to za podivnost.

Aktivitu jako bruslení nesmíte brát na lehkou váhu

Celý kluziště jenom pro sebe. Bruslil jsem dvě hodiny jako šílenej. Nakonec jsme ještě s provozovatelama střihli báčko dva na dva a já se poroučel na trajekt. Borci to hráli jak rugby a hokejky drželi jak prase kost, ale jinak to bylo super. Tomu říkám důstojná návštěva hlavního města.

Začínáme kempit

Tak konečně jsem na Jižáku. Už jenom výšlapy, výběhy a výjezdy. Standardně to probíhá tak, že se ráno v kempu probudíš, nažereš se, podíváš se na předpověď a rozhodneš se, co s načatym dnem. A na konci každýho dne zase popojedeš o kousek dál. Takže typicky první den v kempu jsem zjistil, že má lejt jak z konve, a tak jsem udělal co? Šel jsem na 30km výšlap otestovat výbavu. V dalších tejdnech mě čekaj několikadenní vejlety 50-80km a tam už nechci zaváhat.

Takhle většinou vypadá ráno v kempu

První track - Queen Charlotte Track

Prší. Jdeš půl hodiny a jseš nasranej. Jdeš hodinu a chceš to zabalit. Jdeš dvě hodiny a je ti to najednou jedno. Užíváš si výhledy, který jsou úžasný. Cesta zpátky je stejná, takže ji třeba běžíš, aby ses nenudil.

Nádherňajs

Divoký počasí

Divoký koně

První výjezd – Dun mountain trail

Tři hodiny hnusnýho stoupání doprovázenýho dvěma hozenýma tlamama a křečema do všech myslitelnejch orgánů, abys pak mohl 45 minut chrochtat blahem při sjezdu plnym šutrů, bláta a jinýho sajrajtu. Nelze nezmínit brod přes řeku, kterym jsem si chtěl zkrátit cestu zpátky. Můj odhad třiceti čísel na nakonec ukázal podstřelenej. No, co vám budu povídat, smočil jsem v tý ledový vodě úplně všechno.

Pivo!

Poslední část tejdne jsem strávil ve větším městě Nelson, kde jsem se potkal s kámarádovou kamarádkou Monikou, která to s pivem umí. Vzala mě do nejlepší indický restaurace, co jsem kdy byl. Taky říkala, že kdo na Zélandu nezkusí práci, užije si ho jen na půl. No, něco na tom nejspíš bude. Budu o tom minimálně přemejšlet. Zatim mě nehne. Tak jsem tam poprvý po dvou tejdnech naklopil jednoho pivsona a šel spát. Byl to náročnej tejden.

Perličky

Moje porozumění zélandskýmu dialektu se lepší. Kromě toho, že huhlaj víc, než třeba Amíci nebo Angláni, tak namísto „e“ vyslovujou „i“. Takže yes je yis, best je bist, seven je sivn atp.

Ve 30 bejt single je tady úplně normální, tak ať mi doma nikdo nic nepovidá. Ema dokonce říkala, že se jí kolegyně diví, že už je v 29 vdaná. Přišla na to řeč ještě v Aucklandu, když jsem s týpkama jezdil traily. Borci říkali, že budou večer doma s mámou, nejspíš u nějaký gamesy. A tak se ptám Pavla, jestli to není divný, když je jim 35. Naopak, je to tady úplně normální. Takže jestli si do Čech nic nepřivezu, tak aspoň tuhle skvělou výmluvu.

Vzpomínka na první trail