Tejden 6: Farmář hledá ženu

Nehledám. To mě jen tak napadlo, když jsem teď celej tejden makal na citrusovym sadu. Při několikadennim lopatování tě holt napadaj různý věci, často nepublikovatelný. Tomu se dá těžko ubránit. Na lososárně jsem kromě menežra jedinej chlap na manuální práci, jinak jsou tu samý bábovky, který se točej v kavárně. Myslim, že jsou čtyři, ale jedna pěstuje poměrně solidního kníra, takže tam to bude chtít ještě prověřit. Ale jinak jsou na mě všechny hodný a občas mi některá chodí pomáhat, když má kavárna slabší den. To se teď v zimě občas stane.

To takhle jednou bábovka lopatovala šutry do kolečka a já šutry rozvážel po sadu. Obrázek přesně jak z tý reality šou Farmář hledá ženu. Kdo to nikdy neviděl, tak je to zhruba o tom, že televize vybere partu totálních asociálů, který žijou na farmě a obcujou s ovcema, a do baráku jim nastěhuje smečku naivních, nadrženejch slepic z města, který na základě televizního medailonku o svýho favorita projevily zájem. Jdou do toho samozřejmě v domnění, že farmář je panic multimilionář, kterej vlastní hromadu pozemků a čeká celej život zrovna na ně. Mix gumáků, totální naivity a konfrontace s krutou realitou byly přesně důvody, proč jsem se každej tejden nemohl dočkat dalšího dílu. Dovolim si zavzpomínat na „farmáře“, kterej ještě před stěhováním samic do baráku stihl půlku z nich ošukat. Když se to pak dověděly, nevěřícně fňukaly, jak je to strašně smutný, že jsou farmáři úplně stejný hovada jako Franta odvedle z paneláku.

To jsem poměrně hodně odbočil od původní myšlenky, kterou bylo zachytit místní atmosféru na farmě. Ne, nehledám farmářku, ani s nikym neobcuju. Ne, ani s rybama. Mám jiný záměry.

Učíme se skromnosti

Aktivoval jsem režim Práce. To znamená, že se chci co nejvíc naučit a co nejvíc vydělat v co nejkratším čase, abych po nějaký době mohl přepnout zpátky na režim Dovolená. Dle výkladového slovníku vzniklo slovo Dovolená odvozením z věty „dovolit si vysrat se na všechno a na všechny“ a toho je dobrý se držet. Pro mě to třeba znamená, že nechci obracet každou korunu, než si koupim něco na zub. A tak dělám šest dní v tejdnu, osm hodin denně, za minimální mzdu, která činí cca 300Kč na hodinu. To není zlý ne? No, jak se to veme. Nezapomeňte, že je tady všechno dvakrát dražší. Rozhodně se z toho ale dá ušetřit víc, než za minimálku v Čehách.

Řekl jsem právě „Ušetřit“? Ano, tohle slovo se teď učim vyslovovat. Nikdy jsem to neuměl a vim, že s tim musim něco udělat, jinak se vocut nepohnu.

Jeden z mejch tajnejch úkolů pro cestu na Zéland bylo začít se znovu učit skromnosti. To může znít srandovně, ale je to něco, co mě slušný prachy a několik let života v Praze odnaučily. Ne že bych utrácel za pičoviny, ale když jsem něco chtěl, tak jsem si to prostě koupil. Do toho jsem byl schopnej utratit třeba i 15 000 měsíčně za žrádlo. Podle mě je to jedná z nejlepších investic, kterou člověk může udělat, pokud se má aspoň trochu rád, ale tady si tenhle styl života zkrátka nemůžu dovolit. Chodit pravidelně na slušný jídlo do indický, thajský, nebo japonský restaurace by mě přivedlo k bankrotu zhruba do dvou tejdnů. Ehm, vydržel jsem těch tejdnů šest místo plánovanejch dvanácti. Takže je na čase to zkusit znova.

Dál spim v autě, nechlastám, šiju v sekáči, nakupuju hlavně ve slevách a přestal jsem chodit do bordelu (fór). Pořád se ale snažim, abych jedl zdravě a nežral sračky. Clean snickers jsem omezil na jednou tejdně. Ve srovnání s mojí bejvalou prací je tohle zaměstnání extrémně energeticky náročný, a tak na každej den chystám jeden nutričně vyváženej dřevorubeckej oběd a dvě nutričně vyvážený dřevorubecký svačiny. Protože si o jídle hrozně rád povidam a dokázal bych o něm teď vyblít dalších pět stran nesmyslů, radši to stopnu a nechám tomuhle tématu vlastní prostor, kterej možná přijde v nejbližší době.

Když jsme u skromnosti, tak Zéland je nějakejch patnáct let pozadu. Je fajn vidět znova v akci cédéčka a VHSky. O internetech ani nemluvim. Pokrytí je mizerný, a když už je někde wifina, tak je pomalá, omezená, nebo placená. Člověk má pocit, jako by byl internet vyčerpatelnej zdroj, kterej brzo dojde. Ale to není výtka, s odstupem času mně to přijde docela sympatický. Člověk si odvykne bejt závislej na pornu a víc si váží drobností.

Veřejně se tady podělim o svůj cíl, čímž na sebe ušiju o trochu větší bič. Veřejně prohlašuju, že chci ušetřit 5000 tejdně. To by mi ale hned druhej tejden něco nesmělo nabourat plány.

Zábava na dlouhý zimní večery. Samý pecky.

Bebíčko aneb cesta za poznáním

Každym dnem roste můj respekt k lidem, který se manuální prací živí dlouhodobě. Začínám chápat věci, který by mně v životě nedocvakly. Psychická náročnost, fyzická náročnost, do toho všechny možný zranění z rutinních pohybů. Poměrně rychle jsem to poznal na vlastní pokožku.

Během prvních 9 dní jsem pracoval 8x a už od čtvrtýho dne jsem začínal mít v rukách mravenčení. Místo toho, abych si dal pauzu, makal jsem ještě víc a skončilo to tak, že jsem přestal normálně spát. Probouzel jsem se několikrát za noc s odpornou bolestí v loktu a absolutně bez citu v prstech. Takový mravenčení, kterýho se nedá nijak zbavit. Někdo tomu asi říká karpál. Já tomu říkám bolest. V práci jsem si vzal volno a zkoušel jsem všechno možný, co píšou internety. Magnesium, B komplex, strečink, vířivka, ale ani tak se to moc nelepšilo. A tak jsem začal bejt zoufalej. Kurevsky zoufalej. Tahle práce je dream job a já to chci dělat!

Vyrazil jsem na nejbližší bazén do 100km vzdálenýho města a poprvý v životě jsem si vyzkoušel stopování. Dokonce jsem v jeden moment zkoušel stopovat společně s nějakou Francouzkou. Většinou ji prej berou do 15 minut, ale že spolu bysme prej mohli mít větší štěstí. Hovno s máslem. Hodinu jsme tam šaškovali v dešti, než jsem ji diplomaticky sdělil, že máme nejspíš rozdílný čakry a že ji opouštim. Helemese, netrvalo to ani pět minut a oba jsme měli stopa.

Nabral mě týpek, kterej se představil pod přezdívkou Earthwalker (pozemšťan?). Prvně jsem si myslel, že si dělá prdel, ale měl během cesty pár telefonátů a představoval se tak všem. Chovat se tak v Čechách, tak ti hádám vemou papíry a pošlou tě na pozorování. Tenhle týpek byl hodně přátelskej, ale neřekl bych přátelsky přátelskej, spíš ezotericky přátelskej. V týhle oblasti je to běžný. Hromada lidí je tu tak naladěná a myslim, že by z fleku mohli dostat místo v jednom z těch debilních pořadů, který vysílá Prima po půlnoci. Earthwalker byl zatim největší pošuk, kterýho jsem tady potkal. Dá se říct, že v dobrym. Říkal, že jsme všichni se všim propojený, ukazoval mi kameny, který nabíjej kosmickou energií, mluvil o našich minulejch životech, kdy já byl léčitel a on násilník, a tak dále. Zkrátka celou cestu prezentoval teorie, při kterejch běžnej vědec dostává opakovanej infarkt myokardu. Kdybych byl o pět let mladší, nejspíš bych si vystoupil, ale dneska už vim, že na tom všem něco je, jenom to můj racionálně smýšlející mozek nedokáže snadno uchopit. Co se těmhle lidem musí nechat je fakt, že všichni vypadaj o deset let mladší, než byste hádali. Když mě přivezl do Takaky a myslel jsem, že je to všechno, chtěl jít ještě na kafe. Měl jsem volnej den, tak proč ne.

Léčba 1

Když jsme dopili, šokoval mě prohlášením, že se mě pokusí vyléčit. Ať zavřu oči a dám mu ruku. Ty vole, to nemyslí vážně? Jsem rozenej diplomat, ale jak mu slušně říct, že na tohle seru? Nijak, šel jsem do toho. Pozemšťan měl zavřený oči, mezi svejma dlaněma svíral moji dlaň a nějakou zvláštní řečí mumlal něco strašidelnýho, jakoby se modlil. Já oči nezavřel ani na vteřinu. Okolo chodili lidi a chtěl jsem vidět, před kym se to mám cejtit trapně. V duchu jsem se modlil s nim. Modlil jsem se za to, aby mě neviděl nikdo z práce. Říkal jsem si, jestli to z mý strany není sprostá neúcta, ale dyť on se mě ani nezeptal. Když už jsem po deseti minutách myslel, že je po všem, musel jsem ještě prohodit ruce. Bylo to nejdelších dvacet minut mýho života. Jestli jsem během léčby něco cejtil?  Jo, myslim že jo. Dalo by se říct, že jsem cejtil teplo.

Věřte, nevěřte, ať už to bylo čimkoliv, ten den jsem poprvý po třech dnech spal celou noc.

A za kym, že to Pozemšťan do Takaky jel? Jel se sám léčit za jinou léčitelkou. Léčitelka, která prej vyléčila i pole s obilím. A jestli se k ní prej taky nechci objednat. Cena jen 1200 na hodinu. Když už jsem byl na týhle úchylný ezovlně, pln zoufalství ze svýho bebíčka, nemohl jsem jinak, než kejvnout. Jestli dala pole s obilím, tak moje ruce přece musí dát s prstem v ezo-pochvě.

Léčba 2

Čarodějnice, tak já těmhle lidem říkám, 35 let, docela sympatická. Tohle už se odehrálo naštěstí v soukromí u ní doma. Vysvětlovala mi prvně, jak léčí. Že snad něco s přesunem energií, ale moc jsem tomu nerozuměl. Chtěl jsem prostě, aby mě přestaly bolet ruce. Abych to zkrátil. Léčba proběhla zhruba tak, že jsem se zavřeným očima ležel hodinu na zádech a ona mi u toho, ona mi u toho, ona mi u toho honila prsty. Nevim, jak jinak to popsat. Když byla u desátýho, trochu jsem znejistěl, jestli náhodou nedojde i na jedenáctej, ale naštěstí (nebo naneštěstí?) se to obešlo bez hepy endu.

Na závěr jsem se dozvěděl, že okolo mě viděla muže v bílých kápích, což prej znamená, že jsem exkluzivně chráněnej jedinec. Nebyl to spíš kukluxklan a znamení, že dostanu brzo do držky? Taky, že tenhle vejlet na Zéland prej není pravá cesta mýho osudu, a že jsem tady jen tak pro prdelky. To docela trefila, ale na druhou stranu tohle se dá aplikovat na každýho turistu tady. No a že prej se mám připravit na velký příležitosti, který brzo přijdou. No super, to beru.

Popravdě, moc se mi za tohle nechtělo platit 1200, a tak jsem se jako správnej gigolo zeptal, jestli jí na kompu všechno funguje v pohodě. Hele hodinu jsem ji ladil fejsbuky, aby tam neměla nastavený úplný krávoviny a účet za hodinu onanie byl srovnán. Tohle mě na Takace baví.

Co si z toho všeho odnášim? Zajmavou zkušenost. Duchovno teď ale dostane na chvíli pauzu. Vracim se do odvolání ke svýmu rozumu. To znamená šetřit prachy, šetřit tělo, a když to bude stát pořád za vyližprdel, pudu k doktorovi. Jsem si ale jistej, že to nějak vymyslim.

Perlička

Sorry, dneska to odbiju, už jsem unavenej. Tak snad něco veselýho? Třeba zvířátka? Co třeba veselá kráva a hnusná kočka?

Tahle není veselá, jen je usměvavá

Oškllivost týhle kočky mě nepřestává udivovat

Tejden 5: Makáme

O čem jinym tentokrát psát, než o mý nový brigádě. Chtěl jsem práci pro chlapa a taky že jsem ji dostal.

První tři dny byly jako vzpomínka na Osvětim. Nikdo si se mnou moc nepovídal a dostal jsem zápřah jako prase. Ani ke smlouvě jsme se nedostali. Posléze jsem pochopil proč. Neřekli to nahlas, ale je jasný, že mě chtěli ještě před podpisem smlouvy otestovat. A tak jsme dělali věci, který je snadný kvantifikovat a říct, jestli stačim jejich tempu nebo ne. A taky jestli si to třeba po prvnim dnu nerozmyslim. Musim se přiznat, že jsem nad sebou po dlouhý době zapochyboval. Takový prohlášení může znít hodně sebevědomě, ale popravdě zvykl jsem si, že za posledních deset let mi vyšlo, na co jsem šáhnul a to člověka trochu zkurví. Jak už jsem ale kdysi zmínil, neříkám tomu štěstí. Snažim se tomu jít naproti, nebojim se vzít na sebe zodpovědnost a když něco začnu dělat, dělám to nejlíp, jak umim. Tohle byla ale práce, která se mi celej život vyhejbala a na kterou jsem od přírody nemehlo. Nedovedete si představit, jak moc jsem si přál, aby mně nabídli smlouvu. Když mi pátej den majitel donesl papíry a začal se mě ptát na moji rodinu, věděl jsem, že jsem úvodnim testem prošel.

Hrdý zaměstnanec Anatoki Salmon

Tři umělý jezírka podle velikosti rybiček

Čtvrtý jezírko, ze kterýho se chytá

No tak co tam děláš?

Nejskloňovanější otázka minulýho tejdne. Dovolim si začít malym lingvistickym okýnkem. Terminologii z ajtý říše jsem nahradil úplně novym slovníkem:

Spade – lopata
Gumboots – gumáky
Wheelbarrow – kolečko
Wetsuit – neoprén
Scoop – naběračka (hádejte na co)

Takže ráno v 7:30 vstanu, sežeru kilo ovesný kaše a na kole vyrazim do práce, která je od Nirvány asi 7km. Nasadim gumáky, odpracuju 7-8 hodin a po tmě jedu zpátky. Sprcha, večeře, příprava svačin na druhej den, pokec s ubytovanejma a jdu spát. Nic nestandardního.

Tuhle se na ubytovně ocitla fotografka, která dělala docela pěkný fotky místní přírody, ale trpěla nějakejma podivnejma depresema. Vyprávěla nám, jak se jí bejvalej snaží najít a zabít a podobný detektivky. Místo předepsanejch prášků od doktora, který by ji prej vygumovaly mozek, se rozhodla, že se vydá cestou alkoholu a marihuany, který ji údajně dělaj mnohem líp. Takže když jsme si v šest večer povídali, otevírala už dvanáctý pivo. Když jsme se o půlnoci vraceli z hospody, zaokrouhlila to na dobrejch dvacet kousků. V pohodě ale rozhodně nebyla. Byla dost v prdeli. Tak hlavně, že je to lepší než prášky.

Zpátky k práci. Práce je rozmanitá, ale fyzicky dost náročná. Několik hodin denně tahám nebo přesouvám předměty o váze 10-30kg. Odpadla tak potřeba chodit do fitka. Bohužel chybí i chuť a čas na běhání, který bylo poslední léta mym největšim koníčkem. Třeba to zas přijde.

První tejden jsme v tandemu s menežrem přesouvali několik tisíc lososů z jednoho jezírka do druhýho. Jeden je sítí vytahuje z vody a pokládá na desku, druhej je z desky chytá do další sítě a pak je tahá tři metry nahoru a přesouvá do druhýho jezírka. Po pětistech kusech se střídáme. Pak jsme na nově koupenym pozemku kopali sto děr na zasazení citrusovejch stromů. Ryba a citron jdou dohromady ne? Nechtěj už citrony kupovat a tak se rozhodli zasadit vlastní. Celkově mi dává smysl, co tu dělaj a o to jednodušší je nepřemejšlet nad náplní práce.

První je potřeba nahnat stovky ryb do ohrady

Pak je naháníš do sítě

Nakonec 4-8 kusů předáváš dál, aby je parťák vytáhl nahoru

Oddychovka je krmení ryb, vytahování těch mrtvejch, nebo čištění různejch zákoutí. Jednou jsme dokonce vyrazili na jinou farmu chytat krocany a závodili jsme, kdo jich do sítě chytí nejvíc. To byla neskutečná zábava. Polovička krocanů nakonec z farmy utekla a po hlavní silnici zdrhala do prdele. Kdo ví, jestli se jim povedlo je nahnat zpátky.

Ryby se krmí třikrát denně a trvá to pokaždý zhruba hodinu. Z tohohle se poměrně rychle stane rutina. Kdykoliv ale přemejšlim nad tim, že je to nuda, uvědomim si, jakou radost mám já, když dostanu jídlo. S myšlenkou, že můžu třikrát denně vyčarovat 70 000 malejch radostí se mi vrací úsměv na pysky. Bohužel i u ryb ale platí heslo „co jde dovnitř, musí ven“, a tak několikrát denně poměrně logicky dochází k 70 000 dalším malejm radostem, který už nejsou tak roztomilý. Kdo to nevěděl, tak na rozdíl od lidí ryby nemaj vlastní hajzl, kde by po sobě vytřeli prdel, spláchli a utřeli zášleh. Smrděj ale naprosto identicky jako člověk. Každej den tak vznikne několik desítek kilo materiálu, kterej musí z jezírek ven. Tady jsem zatim nenašel motivaci, proč se usmívat. Zkoušel jsem analogicky přemejšlet nad tim, jak po ránu dělám to samý já, ale tentokrát to nezabralo.

První úkol po ránu je krmení

Co mi dělá radost jsou přestávky na oběd (neplacená) a na dvě svačiny (placený), který tady striktně dodržujou, a který si uděláš, jak se ti to hodí. Protože je součástí farmy i restaurace s kavárnou, máme pokaždý zadarmo nápoj dle libosti. Holky už mi automaticky na jedenáctou hodinu chystaj parádní kapučíno a na čtvrtou hodinu horkou čokoládu. Kdybych si to samý dal ve městě, stálo by mě to 150Kč. K tomu mám 50 procent slevu na lososáky, takže ušetřim i za maso, kterýho se podle mě nedá přežrat. Vezmu prut, během pár minut mám úlovek, ten přinesu holkám, vyberu koření a za patnáct minut mám na stole čerstvě vyuzenej zázrak za necelejch 300Kč. A je to neuvěřitelný žrádlo, který mi vydrží několik dní. Když při přesunu ryb chytim pstruha, mám ho zadarmo. Nevim proč, ale pro majitele farmy je to podřadný maso, který se do jezírek dostalo omylem. Dobře pro mě.

Chápu, že chytit si lososa na prut má bejt zážitek pro turisty, ale mě osobně to nijak neobohacuje. Za dvě minuty máš úlovek, což je sice fajn, ale postrádá to ten efekt, jako když jdeš po dvaceti letech manželství na ryby s perfektní výmluvou, že domů přineseš něco k jídlu, a jako jackpot k tomu automaticky dostáváš, že půl dne nemusíš poslouchat svoji starou.

Oběd - pstruh a moje tajná ingredience (2,5 mrkve)

Takaka

Myslim, že by byla slušnost trochu líp představit městečko, ve kterym teď strávim nějakej čas. Už jsem psal, že jsou tady hipíci, kouzelník a benzinka. Je toho tady ale víc, co mám rád.

Abych na sebe byl aspoň trochu hodnej, zajdu si dvakrát tejdně sednout do oblíbený kavárny na oblíbenej dezert. Kavárna se jmenuje Dangerous Kitchen a dezert se jmenuje Clean Snickers. Protože jsem něco tak dobrýho dlouho neměl, rozhodnul jsem se, že dostane svý místo na tomhle blogu. Je to veganská, bezlepková a bezcukrová verze tyčinky snickers. Zatim neznám recept, ale jednou se to naučim a v Čechách na tom vydělám miliony, to vám povidam. A jestli říkáte, že takhle se nešetří, tak já řikam nechte mě bejt, protože sem chodim psát blog. Je to jediný místo, kde nejsou internety a nikdo mě neotravuje.

Mimochodem, není to jen moje oblíbená kavárna, ale chodí sem i kouzelník.

Almond milk cappuccino a Clean Snickers

Kouzelník to dotáhl až na zeď

Blogujeme

Všimli jste si toho trička na mě? Jo, v tomhle městě platí heslo, čím hůř se dokážeš oblíknout, tim větší seš frajer. A tak tady většina lidí nakupuje v sekáčích. Ten nejslavnější se jmenuje Trash Palace (palác odpadu) a teď šiju jenom tady. Hele Armani by se hanbou propadl, jaký dobrý hadry tady maj. Poslední výstřelky hipísácký módy koupíš za dolar. Sice to všechno smrdí, jako když to pochčiješ a necháš to dvacet let na půdě, ale o to víc je to autentický. Až nebude o čem psát, vemu deset dolarů, zajdu tam nakoupit a udělám pro vás módní přehlídku.

Perlička

Měl jsem poprvý možnost zažít tu státní svátek, kterym byly narozeniny královny. Něco tak bizarního jsem dlouho neviděl. Tancovali tu hipíci, okolo viseli mrtví divočáci a do toho hrála kapela regé. Na druhou stranu proč ne?

U mužů jsme vypozorovali, že přiložený video roste na vtipnosti s počtem shlédnutí. Když mám blbou náladu, tak si to pustim třeba 10x.

K regé patří divoký prase!

Gratulace

Protože to nemůžu udělat osobně, chtěl bych tímto výjimečně udělit tři gratulace na dálku.

V první řadě svýmu negramotnýmu bratrovi, že se mu napotřetí povedlo dokončit zvláštní školu ekonomickou v Praze. Udělal mi velkou radost, protože se stal nejvzdělanějším člověkem v naší rodině, která na tenhle zbytečnej moment dlouhý léta čekala. Třeba se nebude muset nikdy snížit k tomu, aby za minimální mzdu tahal tuny rybích hoven.

Další gratulace míří mé milované sestřenici Lence, která je teď bezvýznamnej bakalář stejně jako já. Pokud to nedotáhne dál, tak aspoň ví, co ji čeká.

Poslední gratulace míří mýmu skvělýmu kamarádovi Mirečkovi, kterej se stal druhym mužem po Arnoldovi Švarcenegrovi, kterej porodil dítě. Je z toho krásná holčička, která zaplaťpánbůh není plešatá po tatínkovi. Well done!

Tejden 4: Zpátky na vlnu

S wůfingem už jsem skončil, moje mise byla úspěšně dokončena. Na backapackeru ale ještě zůstávám a vesele zevluju po okolí. Wůfing mně ale připomněl pocit, že jsem k něčemu taky užitečnej. Tenhle pocit jsem zažil poprvý od března, kdy jsem odešel z práce. A docela mi chybí. Baví mě bejt k něčemu.

Život v Nirváně

Každej den na backpackeru potkávám nový turisti. Je zajmavý sledovat, s jakym záměrem kdo na Zéland přijel.  Jsou tu lidi, který sem přijeli takzvaně „na socku“ a který celou dobu jen makaj, aby vytřískali maximum peněz a odjeli to pak zpátky domů utratit za pičoviny. Pak jsou zas lidi, který sem přijeli takzvaně „na Honimíra“ a který několik měsíců v kuse choděj tůry a onanujou v přírodě. Na jednu stranu maj obě skupiny můj obdiv, na druhou stranu je nechápu. No a pak jsou lidi, který cestování střídaj s prací nebo wůfingem. Já valil Honimíra intenzivně tři tejdny a musel jsem si dát oraz v podobě wůfingu tady v Nirváně. To je název backpackeru v Takace, kde pobejvám. Zjistil jsem, že nedokážu cestovat pořád. Trvá mi chvíli, než všechny ty zážitky vstřebám.

Pak je taky vtipný sledovat, co sem do Nirvány jezdí za týpky. Člověk se občas nasměje. Většinou tu jsou jen 1-3 noci, takže se nikoho nepřežerete. Třeba týpek žurnalista, kterej každej večer přišel nalitej a vyprávěl, jak musí psát něco do novin, a pak každý ráno s kocovinou obvolával noviny, aby mu už konečně zaplatili, protože nemá co žrát. Nebo týpci z Greenpeace USA, který tady naschvál, aby je všichni slyšeli, hlasitě vysvětlujou, jak je mléčnej průmysl špatnej a jak jednou mlíko zlikviduje celej vesmír. Vždycky když je vidim, tak z prdele z lednice vytáhnu svůj kilovej jogurt. Nebo třeba rodinka s dvěma dětma s průměrnym IQ 160. Rodiče včetně jejich dvou dcer (8 a 10 let) mluví čtyřma světovejma jazykama. Když je poslouchám ráno u snídaně, vim, že můj žaludek hůř tráví. Mám rád děti, ale ne takovýhle. Pořád se mě na něco ptaj, aby byly ještě chytřejší, a když se jich na něco zeptám já, tak odpovídaj dřív, než dokončim otázku. Pomyšlení, že by mně byly schopný odpovědět v dalších třech jazycích by ve mně mělo vyvolat pocit obdivu ne? Ne tak úplně, po ránu bych je nejradši v esperantu poslal do prdele.

Na čem jsem v Nirváně pracoval? Nic závratnýho, web maj otřesnej, s tím já nic nezmůžu, nejsem dyzajnér, ale aspoň jsem jim ho trochu zmodernizoval. Přidal jsem jim tam Google mapu s destinací jejich ubytovny a pak ještě Facebook rámeček s jejich profilem. Někomu kdo programuje weby každej den by to celý zabralo hodinu. Já to dělal pět hodin. Když jsme u práce, asi bych se měl s něčim svěřit.

Stabilní parta včetně pana a paní domácích

Nirvána

Hledání vlny

Nedávno jsem ze zvědavosti čeknul stav účtu, zatočila se mě hlava, polil mě studenej pot a něco fijalovýho mi začalo týct z nosu. S představou, že se budu muset za dva tejdny vrátit do ČR jsem si sednul a začal přemítat, jak se dostat zpátky na vlnu. Ne že bych neměl naši zem rád, miluju ji a vim, že tam jednou chcípnu, ale na návrat je brzo. A pokud nechci začít krást, tak bych měl makat ne? Dyť já ale umim jenom ajtý, a to bych musel do Wellingtonu nebo Aucklandu a to není práce na pár tejdnů a dyť já do těch velkejch měst teď ani nechci. EEEEE. Nefňukej ty hovado rozmazlený! Že existuje práce na farmě, kterou tady dělá skoro každej, kdo dostal roční vízum? F-a-r-m-ě? Píšu to slovo správně? Zařekl jsem se, že svý nepošpiněný kancelářský ručičky s pokožkou jemnou jako dětská prdelka těsně po porodu nemůžu takovou prací vůbec dráždit. Navíc každej okolo říká, že sehnat práci v zimě, obzvlášť tady v Takace, není skoro možný. No, tak co uděláš ty posero? Vrátíš se ostudně domů, nebo se pochlapíš?

Vejlety po Golden Bay

Takaka leží v zálivu, kterýmu se říká Golden Bay. Najdete ho na severozápadnim pobřeží Jižáku a je bohatej na hromadu zajmavejch míst (včetně Abel Tasman Tracku, Marsu a Mordoru, který už jsem ukazoval). Nemám to tady prošmátraný ještě všechno, ale občas s wůferama vyrazíme na vejlet a vždycky to stojí za to.

Když jsme u wůferů, asi by byla slušnost je trochu představit. Belgičan, Němec, Japonec, Číňanka, Kanaďanka. Všechno fajn lidi.

Čínskej večer = čínský jídlo != čínská polívka

Občas nepochopíte, kolik věcí je možný vidět na jednom místě. Tuhle jsme byli na jedný z nejvyhlášenějších pláží Wharariki beach. Než tam dojdeš, procházíš mezi zelenejma kopečkama posetejma kravičkama a ovečkama, ze kterejch dělaj ponožky za 500. Pak přijdeš na krásnou písečnou pláž, odkud vidíš obří děravej šutr v moři. Když k němu dojdeš, narazíš na jezírko, kde si hrajou tuleni. Řekl bys, že to tady pán bůh trochu přeplácal, ale ne, je to parádní, výjimečný.

Zelenej kopeček dne

Wharariki beach

Strážce zeměkoule

Jedna pro fotografy

Chcete mě?

Anatoki

Anatoki je řeka, která protýká Takakou. Proč to říkám? No, to si takhle jeden starší párek Holanďanů řekl, že koupí pozemek, řeku rozbočí a na jednom z ramen bude chovat kanadský lososy tý nejvyšší kvality. Nebude to ale dělat pro supermarkety, ale pro lidi, který si je tam pak budou moct chytnout, na místě vyudit, sežrat a zaplatit ranec. Proč to říkám? Je to jediná sladkovodní lososová farma na Zélandu. Celej životní cyklus lososů si říděj sami a maj tak absolutní kontrolu nad kvalitou masa. Neustálej přísun čistý vody a nízkej počet lososů v jezírkách minimalizuje riziko jakýkoliv infekce, a proto nemusej používat žádný antibiotika. Už vůbec ne hormony. Proč to říkám? Protože mi to připadá jako super nápad a protože mám lososy rád. Jo, a taky proto, že tady pracuju. Jo, pracuju! Navíc rukama. I nohama. Hlavou trochu míň.

Můj novej kancl

To jsme si takhle jednou řekli, že si večer uděláme sushi, a tak jsem vyrazil na Anatoki farmu, o který tady v okolí každej básnil. Když jsem přijel na místo, okamžitě jsem věděl, že se blíží vlna. Jezírka, sluníčko a všude okolo zeleno. I rybičky se usmívaly, skákaly a souložily štěstím. Kdyby tak věděly, že stačí jenom 15 minut na to, aby se vyuzený ocitly na talíři obézního diabetika ze západu. Chytil jsem slušnýho týpka, zaplatil 500 a zmizel jsem. Pak jsem se ale na chvíli zastavil a řekl si, že tohle by bylo kurva dobrý místo na přivýdělek. Není to jako sbírat kiwi. K tomuhle mám vztah a to se pak maká hnedka jinak. Dával jsem tomu šanci na úspěch tak deset procent, ale opět jsem se vrátil k heslu líná kunda, holý neštěstí. Udělal jsem něco, za co se zpětně trochu stydim – svlíkl jsem se do trička, aby bylo vidět, že jsem ve formě, a šel se zeptat, jestli tam nemaj nějakou práci pro chlapa. Holky od hranolek zavolali menežra, menežr si mě prohlídl a říká, že to rozmyslí a druhej den se ozve. Moje šance jsem zvednul na dvacet procent. Tohle přece říkaj každýmu.

Protože jsem nechtěl nechat nic náhodě, jel jsem zkusit ještě kiwi farmu, kde údajně taky není práce. Během pěti minut mi nabízeli papíry k podpisu. No, nechtěl jsem se unáhlit. Přece jenom stříhat osm hodin denně keře není pro každýho a v požadovanym tempu to prej vydrží dělat jen zlomek lidí. Ostatní vyhoděj. Nehledě na to, že vlastník farmy vypadal jako kříženec Danyho Devita a Critters.

No a druhý ráno mi losos menežr volá, že pro mě má fleka. Jes! Sečteno podtrženo jsem věnoval 30 minut hledání práce a dostal jsem dvě nabídky. Už jsem si zvykl, že lidi ze sebe během dne vyploděj hromadu hoven oběma otvory a o to víc jsem rád, že ještě nejsem línej zvednout prdel a věnovat pár minut tomu, abych si informace ověřil a nebral všechno hned vážně. Po návratu jsem samozřejmě poslouchal, jaký že to mám štěstí. Je to fakt štěstí nebo to jen není kurevská lenost a neustálý hledání výmluv?

Když už tak machruju, tak ještě jedna věc a pak už přestanu. Dostal jsem pochvalu od Japonce, kterej tady wůfuje, že prej bych se za svý sushi v Japonsku nemusel vůbec stydět. To mi udělalo radost. Mimochodem s tim superčerstvym lososem je ten zážitek zase o kus dál. Měli byste to zkusit.

Na Anatoki Salmon Farm dělám zatim tři dny a první dojmy jsou nad očekávání. Nechám je ale trochu dozrát, ať se zbytečně neunáhlim. Snad jenom - víte, jak se říká, že jenom dvě věci smrděj jako ryba? No, tak teď už jsou to tři. Ryba, frnda a já.

Perličky

Tohle mě přijde jako originální způsob, jak si po ránu ohřát noviny.

Pár slov na závěr

Přátelé, rád bych poděkoval za podporu, kterou od vás na dálku dostávám a kterou nešetříte. Když jsem se nedávno díval na statistiky návštěvnosti blogu, byl jsem upřímně překvapenej. Přes 700 lidí četlo první článek. Můžete se přiznat, kdo to byl? Tolik lidí ani neznám. Tolik lidí ani neexistuje. Na to že jsem začal psát bez jakejchkoliv ambicí a hlavně pro sebe, abych měl na smrtelný posteli na co vzpomínat, jste mi z toho udělali pěknou komerci. Je to byznys stejně jako mléčnej průmysl. Teď už se na to nemůžu jen tak vysrat. A jako co když mě dojdou příběhy? Si je mám začít vymejšlet?

Jako malej bonus pro ty, který maj rádi tuleně přidávám video z Wharariki beach.

Tejden 3: Hledá se kouzelník

Kolik nocí, že jsem chtěl původně strávit ve městě hipíků? Dvě? Tři? No, nakonec to bylo trochu víc. Ne, nerozhodnul jsem se stát rastafariánem, dredy rostou dýl než dva tejdny, ale potkalo se tu několik okolností. Nebál bych se to nazvat osudem.

Nabídka, co se neodmítá

Tak zaprvý - tohle místo mě převelice baví, a zadruhý - dostal jsem nabídku, která mi udělala radost. Už jsem skoro odjížděl, abych dál brázdil západní pobřeží Jižáku, když v tom jsem se pandomácímu zmínil, že dělám v IT. A to ho zaujalo. Že prej jestli mu udělám pár drobností na webu, tak mi za to zaplatí, nebo u nich můžu zadarmo dál bydlet. Když jsem sečetl 1+1, přidal k tomu, že jsem pořád neviděl toho zatracenýho kouzelníka, vyšlo mi 3. Vzal jsem si teda 3 vteřiny na rozmyšlenou a pak jsem radostně oznámil, že nabídku přijímám. Sice tim úplně měnim plány, ale víte, co jsem říkal o plánování? Místní osvícení pro to maj výraz „to go with the flow“. Já tomu říkám bejt na vlně – dávám věcem volnej průběh a dělám, co mi připadá přirozený. Nikam se neseru, na nic netlačim, když mě něco baví, užívám si to, když mně něco vadí, tak to neprotahuju, a když se objeví příležitost, jdu po ni. Celkem to vystihuje posledních pár měsíců mýho života – odchod z práce, dva měsíce v milovanejch Králíkách a odlet za Gandalfem. Podle mě je to jedinej správnej přístup k životu, pokud se někdo jednou rozhodně bejt šťastnej. Tak, dost filozofování pro dnešek.

Idylka na zahradě. Obličej ala Francouz.

The Heaphy Track aneb jsem debil

Můj druhej Great Walk měl 82km, jmenuje se Heaphy Track a od května do září se dá jezdit na kole. Kolo tady mám, tak vocode? Údajně je to nejpestřejší GW. Člověk tady má možnost užít si hory a řeky ve vnitrozemí, a pak taky palmy a písek podél oceánu. Předpověď slibovala nadstandardní sluníčkovost a z Takaky to mám do startu jen kousek, tak nebylo co řešit. Všechno nasvědčovalo skvělýmu vejletu, ale jen kvůli svý blbosti a podcenění trasy se z toho stal malej survajvl.

Tohle vymyslet zabralo hodinu

Vyrazil jsem pozdě, jak mám ve zvyku, protože mi dlouho zabraly přípravy. Nedostal jsem se tak na plánovanej hut na 40.km, kde mě měl čekat tucet navoněnejch turistů z NDR a roztopenej krb. Místo toho jsem se ocitnul u nějakýho starýho hutu na 30.km a dál už jsem to po tmě nechtěl riskovat. Říkám si, že nakouknu, kolik je ve vile lidí a jestli tam třeba není Vladko nebo Petr Zvěřina z Václaváku. Nebyl tam nikdo, jenom sprostá zima.

Uhlí tam bylo tak na 4 hodiny

Králíky!

Chyběl už jenom Riki

Láďa Hruška hadr

Paleo chleba s avokádem a tuňákem a mrkev velikosti velký mrkve

Letiště

Ranní mrazík

Ráno jsem se probudil s tělesnou teplotou 22 stupňů a to poslední na co jsem měl náladu bylo přilepit svůj promrzlej šourek na promrzlý sedlo, a s dvěma šušeňkama, jabkem a trochou ořechů se vydat na 50km dobrodružství. Mohl jsem se samozřejmě vrátit zpátky, ale to by byla otřesná potupa. Google by pak podle mě smazal můj blog. Pořád jsem se chlácholil tim, že na mapě je to rovinka, takže to zvládnu s prstem v nose, a když by náhodou byla nouze, poprosim někoho po cestě, aby se podělil o zásoby. Nikoho jsem za celou dobu nepotkal a po 20km, který byly kurevsky náročný, už jsem měl jen 50g ořechů, který jsem si dovolil jíst každou hodinu po jedný hrsti. Velký šutry, bláto, písek a každej kilometr brod, kde musíš z kola. Když jedeš hladovej, nejde si nic užívat. Jseš jenom nasranej a zoufalej a hrozně si přeješ, aby to už bylo za tebou. V závěru už jsem si jenom dokola představoval, jak žeru kačenu se zelim a zajídám to králíkem se špenátem a pizzou. Všechno politý hromadou omastku a zapíjený vychlazenou plzní. Občas jsem vytasil foťák, aby se neřeklo, ale o nějakym potěšení nemohla bejt řeč. Přál bych vám vidět ten vítězoslavnej obličej, když jsem dorazil na konec trasy. To jsem ale ještě nevěděl, že k nejbližšímu městu/žrádlu je to dalších 20km po silnici.

Po písku nejde jezdit. Nejde.

Tohle s kolem zabere tak 30 minut

Jediný, co jsem na konci kempu (nebo tunelu?) viděl, byl velkej karavan a světlo vevnitř. Držim se hesla „líná huba, holý neštěští“, a tak jsem zaťukal a staršímu pánovi sdělil, že jsem hladovej blbec z ČR, kterej koupí cokoliv k jídlu. Prej „And what would you like?“. V takový situaci neexistuje složitější otázka než tahle. Cokoliv! Za meloun s hořčicí bych dal pětikilo. Nakonec konstatuju, že spíš něco slanýho, že z těch sladkejch tyčinek už mi je na blití. Týpek na to, že pokud se neurazim, tak právě dopekl pizzu a jsem zván dovnitř. To mi ho vyndej a pak ho dej zase zpátky. Není to sen? Přátelsky přátelskej párek Kiwíků v důchodu, co už jen cestuje v karavanu a hýří dobrosrdečností. Dostal jsem velkej kus pizzy, horkej čaj a dobře si pokecal o životě v důchodu. To se hodí ne, však nás to všechny jednou čeká. Dokonce mě chtěli hodit autem do města, ale se slovy, že tohle už si nezasloužim jsem poděkoval a vydal se hledat nocleh. Nemám já to z prdele kliku? No, nebylo ještě všemu konec.

Zprdeleklika 1

Na oficiální večeři jsem si musel pučit gumáky. Ostuda jak sviň. 

Když cesta tam má 82km, kolik má cesta zpátky? 82km ne? Na kole a pěšky jo, ale autem je to okružní jízda na 480km. Popravdě teď kolo nechci aspoň tejden vidět, no a tak jsem začal obvolávat místní agentury, za kolik mě hodí k autu. Další podcenění celý záležitosti. Věděl jsem, že se to dá letět za 4000Kč soukromym letadlem a ten den jsem byl rozhodnutej to udělat. Vidět Středozem zeshora musí bejt zážitek na celej život a kdy jindy než teď. Najednou jsem měl ale nabídky za 10-16 000 a nikdo nechtěl jít níž. Nasrat, vy lumpové, tolik peněz vám nedám. U večeře jsem nakonec úplnou náhodou potkal týpka, kterej mi na druhej den dohodil nekomerční let s jeho známym za 1600! Desetina ceny, než nabízely agentury. Musel jsem chvíli před odletem hrát divadlo, že jsem pilotův kámoš, ale takový věci mi zrovna nedělaj problém. Celou dobu jsme letěli těsně nad vrcholkama hor a to byl neskutečnej zážitek. Nemám já to z prdele kliku? No, nebylo ještě všemu konec.

Zprdeleklika 2

Dovolil jsem si jedno selfie per článek

To chce mít koule tady bydlet....

Z letiště jsem musel jet na kole pro auto na začátek tracku. Tři hodiny lesem za totální tmy a mlhy, teplota okolo 3 stupňů. Když jsem dorazil, auto nestartovalo, baterka byla na sračku. Nikde nikdo a široko daleko žádnej signál. No, do třetice jsem měl z prdele kliku a ještě ten den se dostal zpátky do Takaky. Konec pohádky.

Z týhle zkušenosti si odnášim hromadu cennejch lekcí, který jsem potřeboval jako sůl. Z dalších vejletů už chci vozit jen úsměv, fotky a špinavý spodky.

Já a Wwoofing

Teď vlastně dělám takovej poloviční wwoofing – nedostávám jídlo a spim pořád v autě, nicméně přes den tu mám solidní zázemí, pračka zadarmo, neomezenej internet, pořád uklizeno, a to všechno za zhruba hodinu práce denně. Ušetřim přes 300Kč denně. O prachy ale nešlo, šlo hlavně o tu zkušenost a taky možnost tady pár dní pobejt s místníma wůferama, se kterejma je prdel. Teď je to už deset nocí a cejtim se tu jako doma. Znáš se s každym, víš s kym si pokecáš o čem, občas vyrazíš na vejlet, necháš si uvařit, zajdeš si zahrát basket, je toho hromada. Podle mě je to takovej Erasmus na Zélandu, akorát tady nemusíš předstírat, že ses přijel učit. Nutno říct, že naprostý většině aktivit tu předchází takovej malej ozdravnej rituál, kterej jde ruku v ruce s místní hipí kulturou a nelze ho brát na lehkou váhu. Nic co bys chtěl dělat věčně, ale po nabitejch třech tejdnech je to vítaná změna.

Dokonce mě začínaj poznávat lidi ve městě. V kavárně, kam chodim každej druhej den se mě vždycky zeptaj, jestli už jsem viděl kouzelníka a pak se mi vysmějou. Taky pravidelně potkávám týpka, co žije v kole, kterej ti jen tak mezi řečí nabídne houby. Tyhle určitě nejsou do smaženice, a tak slušně odmítám. Může to znít směšně, ale občas mě tady přepadne takovej zvláštní pocit, že sem patřim. Nevim, jak to Takaka dělá, ale tohle mi potvrdilo nezávisle několik turistů, který tady taky chtěli bejt jenom jednu noc a nakonec tu zkejsli.

Zatracenej kouzelník

Bejt tu 10 dní a nevidět kouzelníka je prej nadlidskej úkol. Mně se to povedlo. A to jsem se přitom tak snažil. Možná v tom byl ten problém. Jednoho dne si jdu tak po městě a koho nevidim. Žeby kouzelník? Z dálky pořizuju foto, abych měl důkaz, a jdu blíž.

Šel jsem zrovna pro kafe, a tak jsem jen utrousil, že ho konečně rád potkávám a zeptal se, jestli ho můžu pozvat na kafe. Hrozně mile odvětil, že zrovna jedno měl a pokud si dá ještě jedno, tak bude tak „high“, že odletí, načež mi podal špeka. No, takový uvítání jsem nečekal, nicméně pro druhý kafe jsem mu došel. Kecali jsme dlouho. Vyprávěl, čim si v životě musel projít a co ho vedlo k tomu, co teď dělá. Po všech sračkách, úmrtích a pokusech o sebevraždu se ve 30 letech vydal se na duchovní cestu, která ho přivedla ke štěstí. Hlásá lásku ke všemu na světě i mimo něj. Zároveň je mu velkou inspirací Gandalf a ta mytologie okolo, proto tak i vypadá. Po dnech vysedává v parku, medituje a vychutnává si svoji medicínu. Kromě perfektně ubalenýho špeku za 150,- lidem předává filozofii a myšlenky, který dlouhý léta shromažďoval. Nakonec jsem pochopil, že jediný kouzlo, který umí, je veřejně užívat a prodávat trávu, aniž by ho zavřeli. Koprfýld hadr.

Konečně!

Už se ho párkrát snažili čapnout fízlové, ale vždycky když jde do tuhýho, lehne si na zem, nic neříká a vytáhne svoje papíry na epilepsii. Říkal, že na něj nemůže nikdo nic, a že celej systém už mu dal pokoj. Má to dobře zmáknutý.

Aby toho nebylo málo, zahlídnul nás týpek z kola a přidal se k nám. Ocitnul jsem se rázem na samym vrcholu místní alternativní scény, na lavičce mezi oběma hrdinama, přesně uprostřed štafety. Jo, tohle byl hodně veselej den.

Co dál?

Nakonec asi jen řeknu, že jsem se rozhodnul pro poměrně zásadní krok. V nejbližších dnech se bude lámat chleba, tak držte údy, ať je příští tejden o čem psát.

Perlička

Občas potkáte stánek, kde si můžete vzít co chcete a nechat tam peníze. Říká se tomu tady „honesty shop“. Troufám si hádat, jak by takovej experiment dopadl v Čechách. Vybíleno, kasa prázdná a za stánkem by se povaloval rudě nasáklej tampon a třikrát zatočený hovno s trochou papíru.

Zelenej kopeček dne