Tejden 0: Rychle pryč

80 lajků, to jsem neměl snad ani před lety, když se mi bratr vloupal na profil a napsal, že jsem gay. Tak trochu jste mě nakopli, abych začal něco smolit. Teď to budete muset číst!

Tak. Kde začít. První dny byly krutý. Hodně krutý. Z nenadání řešíš věci typu: Kde budu dneska spát? Jaktože nemůžu spát? Proč se nikde nedá koupit tohle? Proč té paní nerozumím ani napotřetí? Kde vyperu špinavý trenky? Kde je usuším, když je tady takový vlhko? Jaktože zas jedu v pravym pruhu? Musim to fakt kupovat, když je to tak drahý? Jak sakra vyřídit tyhle papíry?

Sotva jsem začal a už mě tlačí čas a prachy. Čas proto, že chci co nejdřív zmizet z metropole jménem Auckland a začít v nekonečný zeleni hledat Gandalfa, a peníze proto, že je všechno strašně drahý a nocleh v autě tady nepřipadá v úvahu. Riskoval bych pokutu. Den strávenej v Aucklandu mě stojí to co čtyři dny v přírodě. Cílem je rychle vyřídit veškerý papírování (telefonní číslo, bankovní účet, pracovní povolení, pojištění auta atd) a nakoupit co chybí, především vybavení a jídlo na dlouhodobej pobyt mimo civilizaci.

Jsou to desítky malinkatejch věcí, který je potřeba honem řešit, a který ve mně dokázaly vyčarovat pocit šílenýho diskomfortu. Ale proto jsem přece tady. Abych ještě jednou složil maturitu a dokázal si, že nic není problém a že žit se dá všude. Třeba i v autě.

Největší problém v aklimatizaci spatřuju v tom, že jsem jelito, který nerado dělá ústupky. Chci dál chodit plavat, běhat, nežrat sračky, dobře spát, prostě dál dělat věci, který  mám rád. Bohužel situace tomu tak nakloněná není a cejtim, že brzo dostanu na prdel.

Plán

Plán je takovej, že nemám žádnej plán. A to mě hrozně baví. Po osmi letech, kdy jsem měl naplánovaný všechno na týdny a měsíce dopředu, kdy jsem měl rozplánovanou každou hodinu každýho dne, přichází čas na to, abych se trochu povozil po vlně osudu. Skoro žádný přípravy proto neproběhly, žádnej itinerář neexistuje, a proto jsem nejspíš tak mimo. Nicméně je tu jakási myšlenka. A ta je zruba následující. Chci cestovat, dokud mě to bude bavit, nebo dokud nezačnu mít takovej ten na hovno pocit v žaludku z toho, že mi docházej prachy a že bych měl začít něco dělat.

Alternativou je, že během následujících měsíců ještě přeletím do Austrálie, když už to mám tak blízko a pojedu stejnej scénář.

Auto

Jedinou věc jsem nepodcenil a řešil ji s předstihem, a tou je nákup auta. Je to vlastně můj druhej domov, brzy to bude hlavní domov. Auto jsem koupil hned po příletu do Aucklandu, kde na mě čekala Francouzka Amandiine. Seznámili jsme se přes inzerát na FB. Čekala tam se svojí německou BFF Elisou, se kterou se potkaly na cestách a celou dovolenou pak trávily v tomhle autě, resp campervanu jak se tomu tady říká. Auto měly pojmenovaný „Rosita“, jsou to hold bábovky, a říkaly, že by byly rády, kdybych mu tak říkal dál. Mě to ale přijde dost teplý na chlapa a rozhodl jsem se proto, že mu budu říkat…. „Auto“. Bábovky mě vyzvedly na letišti, čímž mi vše dost ulehčily a hodily mě do města, kde jsme vyřídili veškerý papírování a ještě jsme stihli skočit na veganskej burgr a víno (160Kč/2deci).

Přepis auta můžete udělat na jakýkoliv poště vyplněním jednoho jednoduchýho formuláře. Celej proces zabere asi 2 minuty! Žádná posraná byrokracie a přece tady fungujou. Tohle jsou první plusový body pro Kiwíky.

Jak vim, že jsem koupil dobrý auto? No, já popravdě nevim. Nerozumim tomu a mechanika jsem s sebou neměl. Tak trochu si myslim, že to patří k tomu dobrodružství. Motor si přede, má pravidelnej chod, za to už jsem si dal bokem peníze na nový tlumiče. Když mě bábovky vezly z letiště, nešlo si nevšimnout, že holky mají v oblibě díry. Ehm, vysvětlím. Akorát nevim, jak to říct slušně. Podlě mě to ani nejde říct slušně. Zkrátka vymrdali jsme po cestě každou, ale doslova každou díru, jakoby to tak bylo správně. Představte si patnáct za sebou jdoucích kanálů v jedný lajně. Co uděláte, když vymrdáte první? No přece uhnete. Nee, to by bylo moc jednoduchý. Patnáct kanálů, třicet ran jak z děla. No, ale jestli to budou jen tlumiče, bude to dobrý.

Bez auta se tady moc neobejdete, obzvlášť pokud chcete cestovat. Hromadná doprava je tu na hovno (komplikovaná, drahá) a bydlení je tu ještě dražší. Nejspíš proto chytrý (nebo chudý?) cestovatelé zavedli model tzv campervanu, což je větší auto/dodávka přestavěná tak, aby se v ní dalo bydlet.

Protože už se mě hromada lidí ptala, co že to mám za Auto, jdu ho představit.

Pro holky - je tmavě červený.

Pro chlapy - Mitsubishi L400, rv 1994

• Nalítáno 270 000 km
• Benzín 2,4
• Spotřeba 10l na 100km (cena benzínu je asi 28Kč za litr)
• Automatická převodovka
• Elektrický okýnka (zmiňuju to především proto, že se bavíme o ročníku 94 a taky proto, že do dneška to nemaj oktávky v základu)
• Volant, pedály a blinkry na pravý straně (takže mi pořád místo blinkrů lítaj stěrače a jsem za debila)
• V autě je veškerý vybavení na život. Postel s polštářema a peřinama, plynovej vařič a bomba, 2 stany, 2 karimatky, velká nádrž na vodu s kohoutkem, kupa nádobí, skládací stůl a tři židle, rybářskej prut a hromada knížek o Zélandu. Taky je tam power converter na 220V, což je udělátko, pomocí kterýho můžu dobíjet třeba noťas za jízdy.

Cena? 60 000Kč se vším všady. No neber to.

Přílet

Neměl jsem touhle kapitolou začít? Ne, nic zajmavýho se nestalo. Nejzásadnější moment mýho dvoudenního lítání přes půl vesmíru bylo velmi hluboké uvědomění, že DiCaprio je dobrej herec. Stalo se tak po zhlédnutí jeho posledního celovečerního snímku Revenant. Věřil jsem mu i žraní těch syrovejch varlat nebo co to bylo.

Jediná komplikace celýho letu bylo moje kolo. Ne snad proto, že by bylo divný brát si kolo na Zéland, ale proto, že bylo špinavý. Neměl jsem moc času ho doma umejt. Bylo jen tak ledabyle zbavený největšího lesního bordelu. Prošel jsem proto speciální očistnou procedurou, v rámci který mi byly umyty i moje cykloboty. Kiwíci jsou na tohle citliví a nechtěj, aby jim tam lidi vozili zmutovaný bakterie ze západu. To se mi na nich ostatně docela líbí. Tímto mimochodem děkuji Jirkovi, kterej se mi o kolo dlouhodobě staral a kterej mi ho pomáhal připravit na cestování. Na letišti jsem byl jedinej frajer s kolem a měl jsem největší krabicí, která se nevešla skoro do žádný uličky. Všude mě proto pouštěli „bokem“ a předběhl jsem tak asi 95% všech lidí.

Auckland

Hromada lidí bude asi čekat fotky, však to se přece od Zélandu očekává. Něco málo mám, ale Auckland je zkrátka metropole a kvůli tomu jsem nepřijel. Co do rozlohy je to ohromný přístavní město, největší město Zélandu, a žije tady 1,5 milionu lidí. Velikost centra je ale srovnatelná s brněnským. Lidi jsou tady barevnější a hodně tady jede thajská a indická kuchyně, což já můžu. Fakt je ten, že nemaj vlastní kuchyni, což je trochu zklamání, ale oni to určitě doženou jinak. A Maoři jsou strašný, ale strašný sympaťáci! Obrovský, hnědý, usměvavý a silně pokérovaný borci. A Maorky? Ty jsou taky obrovský.

Zajímavostí je, že je tu hromada vyhaslejch sopek. Na tý nejznámější, Mt. Eden, jsem se byl podívat a pohled na celý město to byl úžasnej. Protože jsem tam byl za tmy, nemám bohužel žádnou vlastní fotku.

Skoro bych zapomněl zmínit, že velkou podporu mi tady poskytnul kamarád a bývalý kolega Pavel alias Jelen a jeho žena Ema, bez kterých bych na NZ v podstatě nebyl. Tímto jim na dálku ještě jednou moc děkuju. Žijí a pracují už rok v Aucklandu a první dny jsme společně trávili poměrně dost času. S Pavlem jsme se ze záznamu podívali i na výkon našich hokejek proti Kazachstánu. To bylo fajnový zpříjemnění počátečního šoku. Kromě toho jsem měl možnost poprvý provětrat zélandský kopce a vyjel jsem s Pavlovýma kamarádama na místní MTB traily kousek za Auckland. Oproti Rychlebám je to víc o rychlosti a strmejch kopcích než o složitých technických pasážích, ale i tak jsem si to parádně užil. Hlavně jsem byl poprvý v přírodě!

Za zmínku dál určitě stojí, že jsem byl pozván na narozeninovou oslavu Pavlovy spolubydlící, Ivony, která tu s přítelem taky bydlí a pracuje. Na večírku byly zastoupeny snad veškerý etnika, národnosti i pohlaví, až jsem si říkal, že bych se mohl předvýst v nejsilnější český disciplíně jménem chlast. Za poslední měsíce mám celkem natrénováno. Bohužel ohromná únava a neschopnost se vyrovnat s 12 hodinovým posunem mě potupně poslala v 10 večer do postele. Po cestě to na mě zkoušela ještě nějaká šímejl tancem a zpěvem, takový vábeníčko, jestli bych si nechtěl třeba vrznout/být vrznut. S mocným zívnutím jsem poděkoval a odmítnul. Třeba někdy příště.

Bydlení

První dvě noci jsem chtěl strávit v něčem „normálním“, proto jsem si zaplatil backpacker za 1500/noc. Backpacker je místní název pro hostel. Normální znamená dvoulúžko, žádnej luxus, wifi zadarmo, společný koupelny, hajzly a kuchyň. Kromě toho, že první noc vedle probíhala silná párty a druhou noc vedle nonstop souložili se nic zajmavýho nestalo. Naštěstí jsem byl tak unavenej, že mě ani jedna skutečnost nevyvedla z míry. A tak jsem se na další dvě noci přesunul do něčeho „skromnějšího“, abych taky ušetřil (350/noc).

Skromnější znamená, že jste na pokoji s 6 lidma/Francouzema a neskutečně to tam smrdí po ponožkách (v tom lepšim případě). Sprchy za peníze, wifi za peníze, postel úplně na hovno, kuchyň malá, přecpaná lidma co se snaží vařit. Nefunguje rychlovarná konvice, nesvítí světlo atd. Taky brzo zjišťuju, že na ubytovně je dalších 20 Francouzů, a že nebýt Francouz je vlastně divný. A tak jsem si tam taky připadal. Divně. Nechci je soudit, neznám je pořádně, ale podle mě to byli arogantní hovada. Možná si to samý říkali o mě. Já se ale na rozdíl od nich držel hesla „přijdu, slušně pozdravím, vyřídim si, co potřebuju, a jdu zas do prdele“. Velkej rozdíl byl taky v tom, že jsme každej přiletěli s úplně jinym záměrem. Oni maj neomezený víza a taky asi víc peněz, než my v Čechách, tak co by sem nejezdili ve velkým a netrávili čas v tak cool zemi jako je Zéland čekáním na práci a zevlováním. Jeden se mi nezapomněl zmínit, že čeká na jakoukoliv práci, kde se platí od hodiny, protože se potom dá zašívat. Ale že umejvat nádobí by rozhodně nešel. No, a tak si budou na tý jejich slavný ubytovně čekat třeba pár měsíců. Já ale vim jediný. Beru nohy na ramena a mizim směr jižní ostrov.

Perličky

Nejenom, že se řídí nalevo, ale dokonce se plave nalevo. A na kolech maj na levym madle zadní brzdu.

Co se týká cen, už jsem to naznačil na začátku, je to šílený. S mym pražskym platem bych tady vyžil leda tak na fazolích a pařížskym salátu z Alberta. Skoro všechno je tady zhruba 2-3x dražší, než jsem zvyklej.

Cupraproxy. Nemaj tu Curaproxy. A tak se lidi po fejsbukách ptaj, jestli by jim je sem někdo nedovezl. Já jsem jich pár přivezl Pavlovi aspoň jako malou kompenzaci…. no, ale nebyl by to dobrej podnikatelskej záměr?