Tejden 10: I'll be back

Co novýho?

Nic.

To něco znamená. Nejspíš to znamená, že aklimatizace dovršila 100%. Z toho nechutnýho koloběhu životních zážitků se stala samozřejmost. Nechápejte mě špatně, každej den tady je skvělej, ale docela předvídatelnej. Vyčistit zuby, nasnídat, pracovat, potrénovat, povečeřet, popovídat si s lidma, vyčůrat, spát. Jo a ještě se příležitostně ožrat. Snad nechcete, abych o tomhle psal každej tejden.

Stejně jako ta vaše slavná Hra o trůny má nějaký série, tak i tenhle blog bude mít série. A tohle je poslední díl první série. Nebude srandovní, ani přínosnej, ani cestovatelskej, ani pseudofilozofickej, ani sprostej. Bude ryze informativní. Zamyslel jsem se znova nad tim, co je novýho a přinášim poslední zpravodajství ze světa Středozemě, kde nadále probíhá nemilosrdnej Hon na Gandalfa.

Práce

Na farmě vládne spokojenost. Dostal jsem nabídku, jestli bych tam nechtěl pracovat trvale, nebo se aspoň vracet na letní sezónu (leden – březen). To je tam prej šílenej šrumec. To není zlá varianta, až zas budu na přelomu roku hledat vlnu.

Moje ruce jsou lepší, ale furt to není 100 procent a asi nikdy nebude. Kamarádka mi poslala úryvek z jedný chytrý knížky, která říká, že je to znamení, že to není práce pro mě, a že bych se na to měl vysrat. Podle mě na tom něco bude. Ale když mně se tam tak líbí. Byl jsem na místní fyzioterapii, kde se to obešlo bez duchovna i jakýkoliv prstový onanie. Ukázali mi pár protahovacích cviků a řekli, že to nemám přehánět. A tak protahuju a nepřehánim.

Kromě ryb se teď už starám i o zákazníky. To mě vždycky bavilo a přiznávám, že často tajně odbíhám od rozdělaný práce, abych byl u novejch zákazníků dřív než hranolkářky. Vítám je na farmě, povídám si s nima o zbytečnostech, přebírám úlovky, nebo třeba vysvětluju, jak zacházet s prutem. Je to absurdní, nikdy jsem nerybařil, ale naučil jsem se u toho tvářit hrozně vážně, takže mi to lidi žerou i s navijákem (to se mi povedlo ne?). Nakonec se dostavuje i pocit dobře odvedený práce, protože člověk vidí, jak každej zákazník odchází nadšenej, často přežranej k prasknutí.

Zjistil jsem, že všech 70 000 ryb jsou samičky. Neprohlížel jsem je, řekli mi to. Nebyl by to dream job pro jednoho lososáka? Já ti nevim, podle mě by to nedal ani Robert Rožumberk.

Tohle je byznys

Tohle je relax

Úhoří rodinka

Mezinárodní vztahy

V Nirváně se okolo vás každej den točej lidi z celýho světa a to mě nepřestává bavit. Necháváte si vyprávět, jak to v jejich zemi chodí, co se tam žere a jak je to tam drahý. Takže sbírám inspiraci a dělám si známý. Nepočítal jsem to, ale řekl bych, že zhruba každej třicátej člověk vám sedne víc než ostatní. Tim mam na mysli, že jste schopný dva dny po sobě kecat do rána, aniž byste stresovali, že musíte do práce. Dokážu si představit, že se s těmahle lidma ještě někdy potkám.

Jinač já dělám Česku reklamu skrz dobrý pivo a hezký holky. Máme tam ještě něco jinýho?

Kultura

V rámci utužování kolegiálních vztahů mě farmářky už třikrát pozvaly na akci. První dvě dopadly tragicky. Poprvý jsme byli na kvízšou, kde jsme skončili předposlední. Naše tupost neznala hranic a nechápu, že jsme nebyli poslední. Po skončení jsem konstatoval, že už mě příště na takovýhle kokotiny nemaj zvát, že preferuju spíš chlast.

Podruhý mě teda pozvaly chlastat k sobě domů. Párty jsme ukončili na záchytce. Kiwi roštěnka se přes všechno přemlouvání rozhodla jet za píšničkou autem. Navíc nás bylo šest a tak jedna z holek ležela v kufru, odkud telefonovala s mámou. Všechno to byla hrozná prdel, dokud nás nezastavili fízlové. Roštěnka jde za 0,7 promile příští tejden k soudu, kde ji vezmou papíry a zaplatí něco přes 30K. Za kámošku z kufru dostane ještě malej bonus navíc.

Do třetice už to vyšlo. Dokonce jsem tancoval ještě za střízliva. Snad poprvý od tanečních. Takže tragicky dopadly vlastně všechny akce.

Zvířátka

Snažim se už nevypadat překvapeně kvůli každý blbosti, ale přesto mi to občas nevyjde. Když mi řekli, že tady žerou úhoře, ani to se mnou nehlo. Když mi ale řekli, že žerou tohle, tak jsem zase zůstal stát s otevřenou držkou. Čekal bych to v ZOO a ne v mikrovlnce.

Anglicky je to peacock, česky hrachošulin 

Ekonomika

Neušetřim ani hovno. Pořád se to učim, ale je to asi jako když se Kejta učí anglicky. Podle původních prognóz jsem touhle dobou měl mít našetřeno nějakejch dvacet tisíc, ale mám sotva polovic. Stejně jako se některý lidi nikdy nenaučí vyslovovat slovo badminton, já se nikdy nenaučim šetřit.

Ze sportu

Poctivě trénuju na sobotní závod, kterej bude vrcholem mýho letitýho snažení. Poprvý se pokusim dát desítku pod čtyřicet. Budu muset podat ještě lepší výkon než na poslední pětce, ale teoretická šance tam je. Udělám pro to všechno. Tak držte palce.

Ze světa celebrit

Kejta Itabashi se mi svěřil, že ho lidi na letišti často zastavujou a říkaj mu, že vypadá jako Michael Jackson. Když mi to říkal, zrovna jsem pil čaj a málem jsem se utopil. Nebudu se k týhle kontroverzní záležitosti dál vyjadřovat a nechám posudek na každym.

Smutnou zprávou je, že Kejta opustil Nirvánu a vydal se něco málo vydělat do 50km vzdálený Motueky. Tam poběžim o víkendu závod, tak snad se ten prevít přijde podívat. Kejta bude v Motuece zastřihovat kiwi stromky a píchat Němky s velkejma kozama. To první je fakt, to druhý je jeho tajný přání. Jeho slovní zásoba by měla vystačit na obojí. Připravoval jsem ho na to měsíc.

Co se týká Kejtovy angličtiny, musim říct, že jsme udělali velkej posun. Otázkou zůstává, jestli k lepšímu nebo horšímu. Sice do svý angličtiny perfektně zakomponoval slovo fuck ve všech jeho podobách, ale například dneska ráno při našem loučení, v tý nejdojemnější chvilce, namísto „I will stay in touch with you“ (zůstaneme v kontaktu), řekl „I want to touch you“ (chci se tě dotýkat). Musel jsem mu říct, že je to fuckin asshole.

Podle mě by Michael Jackson neměl stříhat kiwi stromky

Poslední večeře s Kejtou u nás na farmě

Co dál

Je přede mnou jedno velký a jedno malý rozhodnutí. Na to velký mám asi měsíc. Na to malý jen pár dní. Je to jeden z důvodů, proč si dávám oraz s blogem. Moje hlava bude zaneprázdněná.

Dobře, s tim malym se svěřim. Nejpíš už je stejně rozhodnuto. Na necelej měsíc se teď přesunu bydlet do jurty. Luxusní jurty! A budu ji mít jenom pro sebe. A navíc zadarmo.

Tádydádydá

A to je konec, přátelé. Je vás několik set pravidelnejch čtenářů, který dobrovolně přečtou každej nesmysl, co vyplodim. To je neuvěřitelný. Ale jsem za to upřímně rád. Bez vás bych nejspíš skončil po druhym článku.

Tak snad jen díky a….

Tejden 9: Kiwi mentalita

Tak prej máte v Čechách třicítky. Já vám to ale nezávidim. Jakmile se mi potěj třísla, je to na mě moc. Já teď pro změnu žiju v lednici. Když jdu spát, jsou většinou v autě čtyři stupně. Přesně tolik, kolik má bejt v ledničce, aby maso vydrželo čerstvý. Takže jsem pořád čerstvej. Občas teda bejvaj ranní mrazíky, to už se vstává hůř, protože se mi nechce z dobře vyhřátý palačinky. Naučil jsem se zabalit se do dvou peřin jako palačinka, stejně jako nás kdysi balily paníčelky ve školce, když jsme chodili po obědě spát. A jestli pak si kamarádi vzpomínáte, co byla naše nejoblíbenější činnost, když jsme se probudili? Jojo, ukazovali jsme si šulínky a předháněli se, komu víc smrdí prdel. Když se nad tim tak zamyslim, moc se toho za ty léta vlastně nezměnilo.

Základ je teplá jednodílná kombinéza. Je tu zima.

Co novýho?

Všimněte si někdy, že lidi vám na tenhle otřepanej dotaz skoro dycky odpoví „nic“. Má smysl se na to vůbec ptát? Je to podobný, jako když se Amíci nebo Kiwíci zeptaj, jak se máš. Protože jsem upřímnej člověk, nemám problém říct, že to stojí za řídký hovno. Zjistil jsem ale, že bejt upřímnej se v týhle záležitosti nesluší. Takže pozor! Pokud tě ráno vyhodili z práce, po návratu domu si nachytal starou, jak si to rozdává s třema černochama, a nakonec ti z toho všeho praskly hemoroidy, musíš stejně říct, že se máš skvěle. A tak už se nikoho neptám, jak se má. Stejně by mi lhali. Místní mentalita totiž velí bejt v pohodě, ať se děje, co se děje.

Kiwi mentalita

Uuuuu, teď se pustim na tenkej led. Budu přehánět a paušalizovat, ale to přece člověk občas musí. Jedna z věcí, kterou mě při cestování baví sledovat je mentalita lidí. Jak se chovaj, co maj rádi, co nemaj rádi a jak reagujou na určitý situace. Zéland předcházela pověst nejpřátelštější země z nejpřátelšťeji nejpřátelštějších. Říkalo se, že jsou tady všichni nou stres, čilaut a ryléks. To je přece sympatický ne? Přiznejme si, že v Čechách tohle moc nefunguje. A tak jsem se rozhodnul, že tomu přijdu na kloub a pak ten recept na bezstarostnej život přivezu domů. Už od začátku mi to ale smrdí nějakou levárnou.

Následující přelomová analýza obnášela několik týdnů intenzivního sledování kiwi lidí ve volné přírodě, v supermarketech a za přepážkami důležitých institucí. Dále zahrnovala nespočet rozhovorů s přistěhovalci, kteří se na Zéland přesunuli trvale a dokáží po letech soužití toto téma sami okomentovat.

Upozorňuji, že použité názvosloví jsem nevymyslel já, a taky že není vhodné pro děti. Naprosto ale vystihuje mé hluboké sdělení.

Typickej Čecháček

Tuhle složitou problematiku se pokusím názorně ilustrovat pomocí srovnání s českou mentalitou. Začnu tedy popisem typickýho Bohouše z Horního Jelení.

Bohouš je neustále nasranej člověk, kterej žije ve stresu, dává jednu krabku denně a zapíjí to třema lógrama. Bohouš si celej život stěžuje a je v tom zatraceně dobrej. Stěžuje si na plat, politickou situaci, svýho šéfa, pracovní náplň, cenu cigaret a v neposlední řadě na svoji starou, která už dávno nevypadá jako na fotkách ze svatby. Z toho všeho začíná ve třiceti plešatět, šedivět, má nadváhu a na schodech se snadno zadejchá. Vlastně pomalu umírá. Bohouš je jinými slovy neustále v piči, a proto se řadí mezi takzvané jsemvpičisty.

Když ale přijde na práci, bude u ní sice strašně nadávat, ale nakonec ji udělá pořádně. Řeklo by se zodpovědně. Ne nadarmo se říká goldene čekyše hende. Kiwíci to vědí. Čecháčky tu maj spojený s kvalitně odvedenou prací. Na některejch farmách když řeknete, že jste z Čech, dostáváte okamžitě papíry k podpisu. Jó, kéž by na Zélandu dostalo šanci ukázat se víc Čechů než jenom 1200 ročně. Co třeba na úkor Francouzů? Jen nápad.

Typickej Kiwík

Typickej Kiwík je doopravdy frý, čilaut, nou stres a není to překvapivě žádná přetvářka. Usmívá se, pozdraví tě ikdyž se neznáte, a když se dáte do řeči, tak působí hrozně spokojeně a rád pomůže. Nemůžu zapomenout na borce, kterej mi kdysi v kempu pomohl nastartovat auto. Řekl jsem mu, že na to nespěchám a že se za nim po snídani stavim. Když jsem se vracel ze snídaně k autu, týpek už tam stál dobrejch patnáct minut s kabelama v ruce a úsměvem od ucha k uchu. Vypadalo to, že startovat cizí auta je jeho nejoblíbenější činnost. Nebo nedávno mě jeden zastavil na ulici, když jsem trénoval na závod, a nabídl mi, jestli si nechci přijít zahrát fotbal na trénink jeho týmu. Když ráno běžim do práce, každej mi z auta mává a usmívá se. To je hrozně fajn. K tomu všemu většina Kiwíků vypadá o deset let mladší, než bys hádal. A tak si říkám, kde je sakra ten zakopanej pes. Proč takovej nemůže bejt každej na světě?

Myslim, že jsem na to přišel. Má to i svoji druhou stránku. Jakmile přijde na práci, zodpovědnost, spolehlivost, zapálení, je to v prdeli. Věci se ojebávaj, nejsou udělaný pořádně a je lepší se na ně nedívat zblízka. Támhleto netěsní, támhleto nedolíhá, támhleto brzo upadne. Ale opravíme to, až to upadne a někoho to zabije. Máš pocit, že všechno je udělaný tak, aby to jenom vypadalo udělaný. Nebo se ti třeba úplně běžně stane, že ti tři lidi na jedný pobočce jedný banky řeknou tři úplně odlišný verze toho, co je a není potřeba, abys něco vyřešil. Myslel jsem, že se třeba poraděj a řeknou mi, jak to vlastně má bejt. Ne. Proč? Protože to maj v piči. Ano, zopakuju to ještě jednou. Maj všechno v piči a řadí se tak do skupiny mámvpičistů. Nou stres.

Morálka na farmě

Tuhle jsem se ptal menežra Denyho, jaký národnosti nejradši zaměstnává. Říkal cokoliv, jen ne Kiwíky. Že prej jsou to líný hovada absolutně bez motivace. Na druhou stranu dělá tam s náma holka, která je výjimka potvrzující pravidlo. Už sedm let tam maká ve filetárně a udírně a je fakt dobrá. Obecně si na farmě nemůžu stěžovat. Vládne tady dobrá morálka, řekl bych evropská. Provozujou ji totiž Holanďani. Hledí se na kvalitně odvedenou práci, nasazení je vysoký, ale striktně se dodržujou přestávky. Když řekneš, že jseš po třech dnech házení lopatou unavenej, daj ti čtvrtej den lehčí úkoly.

Vytesat do kamene. Ranní dávka motivace na farmě.

Závěr

Pokud si říkáte, že znáte hodně lidí, který kombinujou negativní rysy jsemvpičisty i mámvpičisty, tak přesně pro ty vznikla jednoduchá zkratka – „p.í.č.a.“. Až takovýho člověka potkáte, řekněte mu „kámo, ty seš normální p.í.č.a.“ a pro definici ho odkažte na můj blog. My ostatní asi budeme celej život oscilovat mezi oběma extremáma. Co si ale budem povídat, vždycky to bude někam nakloněný. Ono je pořád něco v piči.

Kejta, pozdrav

Tentokrát jsme se s Kejtou nedostali k natáčení další lekce angličtiny. Za to jsme stihli navštívit Trash Palace. Naše dva dolary jsme investovali nejlíp, jak jsme dokázali. Skoro bych zapomněl říct, že Keita je vystudovanej návrhář. To se to pak snadno nakupuje.

Mám od Kejty pozdravovat všechny jeho zamilovaný fanynky

Perlička

Asi není překvapením, že nejskloňovanější slova dnešního veledíla jsou kiwi a píča. Píču už nechám bejt, ale vrátim se ke kiwi. K tomu nevinnýmu ovoci. Kromě toho, že je tu dražší, než u nás (což stále nemůžu pochopit, když to musí letět přes půl světa), je i hnusnější. Už i vim proč. Zeptal jsem se lidí, který dělaj na kiwi farmách. Pro export se vybíraj ty nejlepší kousky. Zbytek se pak prodává v místních řetězcích. Až zas budete mít pocit, že je něco v píči, běžte si do teska koupit kilo tak akorát měkkýho, tak akorát sladkýho, tak akorát šišatýho kiwi a vzpomeňte si na mě.

Tejden 8: Kiwíci maj ostrý lokty

MRDAT!

Pardon, musel jsem. Nějak to ve mně celej tejden leželo. Tohle kouzelný slovíčko jsme s kolegou řvali z okna kanceláře dycky, když jsme měli pocit, že věci nejdou podle představ. Kromě toho, že se vám uleví, máte vysokou šanci, že uslyšíte přátelskej pozdrav odvedle „co tady řveš ty čuráku“. Doporučuju vyzkoušet.

Dneska budu mluvit trochu víc o sobě. Ne že by byl tenhle blog málo o mě, ale dneska to bude víc o tom, jak jsem úžasnej, jak dobře běhám, jak sám sebe miluju a jak mi všechno vychází. O čem jinym taky psát teď, když necestuju a mý nejlepší kamoši jsou ryby. Jestli chci v tomhle blogu jednou něco najit, tak je to obrázek mýho duševního rozpoložení teď, když mně je třicet a pracuju na Zélandu rukama. To všechno po osmi letech v kanceláři, kde jsem plnil společenský normy, budoval něco, čemu se říká kariéra, utrácel jak píča a připadal si jako nejdůležitější člověk široko daleko. Tady jsem nýmand, kterej nic nemá, nikoho nezná a jeho CV je každýmu u prdele. Chci si jednou na tohle dobrodrůžo vzpomenout a říct si „jo, dobře jsi to tenkrát zmáknul“, anebo taky „jo, dobře jsi to tenkrát prosral“.

Co tady dělám?

Poslední tejdny se mi v hlavě točí spousta myšlenek, který se tam léta hromadily a potřebujou trochu poklidit. Pozitivní a tvůrčí myšlenky zařazuju do kartotéky, negativní myšlenky letí bez pardonu do hajzlu. Tohle mi chvíli trvalo se naučit, ale nese to svý ovoce. Uvědomil jsem si, že už skoro neznám, jaký to je bejt skutečně zklamanej, nasranej, nebo mít z něčeho strach. Nová práce je ideální příležitost na tenhle mentální servis, ke kterýmu jsem za poslední dobu dostával jen na pár minut po večerech.

Během hodu štěrkem do dálky přemejšlíte, nakolik jsou pro vás prachy důležitý a kolik jich vlastně potřebujete. Přemejšlíte, co jste ochotný pro ně udělat a k čemu se snížit. Přemejšlíte, jestli svym chovanim někdy někomu neubližujete. Přemejšlíte, jestli má smysl se honit za nějakym úspěchem. Přemejšlíte, co vlastně znamená úspěch. Přemejšlíte, jestli vám nechybí vaše profese. Přemejšlíte nad tim, jestli byste radši nepracovali celej život s rybama. Přemejšlíte, jak byste si dali svíčkovou na smetaně a pak se z ní třikrát v křečích posrali. To je zlomek z tý hitparády, která tam hraje. Nedávám si ambice tady vymyslet odpovědi na všechno. To zabere dalších pár let.

Důležitý je říct, že jsem na Zéland odjížděl jako nadmíru spokojenej člověk a v tomhle stavu dál setrvávám. Lidi, co si mysleli, že před něčim utíkám (třeba před imigrantama haha), nebo že sem jedu hledat štěstí, jsou úplně mimo. Možná v tom vidí sami sebe. Dneska už vim, že štěstí se nehledá. Pro spokojenej život se stačí rozhodnout. Je to jednodušší, než si každej myslí.

Co tady teda dělám? Přijel jsem poznat jinej kus světa, něco se naučit, proběhnout se po zelenejch kopcích a trochu si odpočinout po letech strávenejch každodennim dohadovánim se, že chtěl někdo něco jinak, dřív, nebo levnějc. Nejspíš se k tomu stejně jednou vrátim, protože jsem v tom dobrej a sype to solidní krupici. Dám tomu ale nějakej čas a nechám to uzrát.

Potkal jsem tu hodně lidí, který na Zélandu zůstali natrvalo včetně několika Čechů. Všichni tyhle lidi měli něco společnýho. Zaprvý - v Čechách je nic nedrželo. Mě toho tam drží kurva hodně a vim, že se k tomu chci dřív nebo pozděj vrátit. Mám tam rodinu a kámoše, který jsou jenom jedny. Trvalo léta, než jsme naše vztahy dostali do stavu, v jakym jsou teď, a nemám důvod se s nikym loučit. Zadruhý – stěžovali si na politickou situaci v jejich zemi. Hele, všude je něco na hovno, co si budem povídat. Však se zeptej Kiwíka na jeho názor na politickou situaci na Zélandu. Bude pičovat úplně stejně jako stará Blažková, která je poslední rok na podpoře a krmí rodinu lahůdkovejma párkama plnejma kopyt. Ten problém je v tom, že lidi se příliš věnujou věcem, který nemůžou ovlivnit, místo aby se zabejvali sami sebou.

Můj první závod s Kiwíkama

Je to tejden, co jsem se zúčastnil prvního avizovanýho závodu na 5km. A protože běhání miluju, udělám z toho detektivku. Koho běhání nezajmá, nechť tuhle odporně dlouhou kapitolu přeskočí a jde se třeba…. opalovat.

Proč běhám? Je to pro mě nejdostupnější forma svobody. Stačej vám boty a můžete vyběhnout skoro kdykoliv a skoro kamkoliv. Zároveň děláte něco pro svý zdraví a pročistíte tu palici dubovou. A proč závodim? Protože mě baví vyhrávat. Ne nad ostatníma, ale sám nad sebou. Baví mě posouvat svoje limity a utvrzovat se v tom, že co se kdysi zdálo nemožný, je najednou realita. Že s odhodláním a tvrdou prací dokážu všechno na světě. Vim to o sobě. Jsem ambiciozní hovado.

Dát pětku pod dvacet minut a desítku pod čtyřicet je můj dlouholetej cíl. Kdysi jsem si řekl, že až to jednou dokážu, tak přestanu závodit a budu si běhat jen tak pro radost. Na Zéland jsem odjížděl s životní formou a hádám, že bych tou dobou dokázal dát pětku pod dvacet. Ale to se mi to teď machruje, když jsem to nikdy nezkusil, co? No a tak jsem vyrazil stopem do 100km vzdálenýho města, abych se otestoval tady.

Předzávodní relax v Nelsonu. Krásný prostředí pro závod.

Povolenej doping. Vypadá to nezdravě, ale zdání klame..

Hledá se vodič

Ne, to není pokračování reality šou Hledá se táta. Tohle je něco, co nutně potřebujete, když kilometry v závodu nejsou označený a vy nemáte chytrý hodinky, který by vám řekly, jak už jste daleko. Pro atakování určitýho času totiž musíte hlídat tempo. Mám jenom hloupý hodinky, a tak jsem vyrazil do davu hledat zavodníka, kterej má chytrý hodinky a podobný ambice jako já. Našel jsem. Říkal, že chce běžet taky pod 20:30 a tvářil se hrozně přátelsky. Já ale ve vzduchu cejtil, že všichni okolo chtěj dát cizákovi na prdel.

První kilometr

Vyběhli jsme za tmy v 18:00 při teplotě cca 5 stupňů. Před závodem jsem měl dostatečně dlouhou rozcvičku včetně běžecký abecedy, a tak jsem si myslel, že jsem na rychlý tempo připravenej. Ne. Dostával jsem se do závodu hodně těžko. Když mýmu vodičovi píply po prvnim kilometru hodinky, pochopil jsem proč. Ten zmrdeček běžel tempo 3:55/km namísto domluvenejch 4:05/km. Říkal jsem si, jestli nezvolnit a nevysrat se na něj. Nakonec jsem se přemluvil, že to s nim ještě chvíli zkusim.

Druhej kilometr

I druhej kilometr byl náročnej a u dalšího pípnutí jsem opět pochopil proč. Zmrdeček pořád běžel tempo 3:55. Nechtěl jsem ani jeden nádech udělat zbytečně, ale přesto jsem mu naznačil, že na domluvenej čas je to přepálený. Neodpověděl. V hlavě jsem vyhodnotil, že na dvacetiminutovou hranici už mám náskok deset sekund a že je na čase zpomalit, protože tohle neudejchám.

Nasazený tempo jsem dejchal na dva kroky nádech, na dva kroky výdech. A dejchal jsem už pusou. Desítku obyčejně do půlky dejchám jen nosem. Je to pro mě znamení, že jsem pořád na hranici anaerobního prahu, ve kterym jsem schopnej setrvat poměrně dlouho. Jakmile otvírám tlamu, je to znamení, že mám před sebou posledních 10-20 minut, kdy můžu mít zařazenou dvojku. Potom dojde nafta. Mít pod kontrolou dech je jedna z nejdůležitějších věcí sportovního výkonu a pořád se to učim.

Třetí kilometr

A co se nestalo. Zmrdeček začal zpomalovat. Zpomalil jsem s ním a užíval si pomalější tempo. Pak si ale říkám, že tady nejsem proto, abych si něco užíval a že mám na víc. A tak jsem se rozhodnul ho trochu poškádlit a předběhnout ho. Zmrdeček mi při předbíhání stihnul dát loket, a tak jsem se rozhodnul, že ho poškádlim znova. Zrychlil jsem ještě víc. Po chvilce už jsem viděl, že mě nestíhá a věděl jsem, že jeden z nás je v prdeli. Buď já, protože jsem v půlce závodu úplně zbytečně zrychlil a za chvíli vytuhnu, nebo zmrdeček, kterej první dva kilometry přepálil a je odsouzenej k dalším třem kilákům utrpení.

Čvrtej kilometr

Zmrdeček už se někde daleko za mnou topí v laktátu, ale já jsem bez vodiče, za to mám pořád chuť běžet rychle. Dobíhám kiwíka, kterej mi před závodem řekl, že je na mě moc rychlej a že pobeží pod dvacet. Moje ego dostává další kopanec a cejtim, že mám pořád sílu škádlit. Škádlim i tohohle, kterej to opět po chvilce vzdává a nechává mě utýct. Dávat na prdel kiwíkům mě začíná bavit. Najednou jsem ale sám a to je blbý. Jen zhruba třicet metrů přede mnou utíká nějaká hbitá mrška, která se první tři kilometry jenom vzdalovala. Neustále ji čumim na prdel, protože na ní má odrazku. Říkám si, že je na mě moc rychlá a že tohle doběhnout je velký sousto, který mě naprosto odvaří, jestli se o to pokusim. Pak si ale zase říkám „Hele vole, nejspíš máš na svůj čas náskok a do konce závodu ti zbejvá nějakejch osm minut. Kdy jindy přidat, než teď. Když to nepude, tak zpomalíš, ale ten kousek už nějak doběhneš.“. Donutil jsem se přidat, ačkoliv to nebylo vůbec příjemný. Podle mě jsem běžel tempo cca 3:40.

Pátej kilometr

Prdel tý holky se začíná zvětšovat. Ne proto, že by trpěla syndromem náhle se zvětšující prdele, kterej postihuje většinu sedmnáctiletejch holek potom, co začnou chlastat a brát prášky na milování. Tahle prdel se začala zvětšovat, protože jsem se blížil. Byl jsem od ní na deset metrů a držel její tempo. Chuděra se pořád ohlížela, jestli si drží náskok. Já věděl, že už moc zrychlovat nemůžu, protože začínám bejt v hajzlu. Hodinky mi ukazujou osmnáct minut a já vim, že do konce zbejvaj nějaký dvě minuty. Promejšlim taktiku a rozhoduju se, že se z posledních sil pokusim přiblížit bábovce na pár metrů, pak držet její tempo a před cílem si to s ní rozdat jeden na jednoho (víš jak to myslim). A tak jsem i učinil. Moje šovinistický ego neustále opakovalo „vole, ty ji dáš“. A najednou v dáli cca 200 metrů před sebou vidim finiš. V tu chvíli vypínám hlavu a aktivuju režim Jusajn Bolt.

Výsledek

V cílový rovince jsem Olivii Ptákovou (to je její jméno) přesprintoval o dvě sekundy a doběhl jsem závod v čase 19:29. Při prvnim pohledu na svý hloupý hodinky ve mně vypukla taková radost, asi jako když mě v jedenácti letech vyrašilo první pubický ochlupení. Doběhl jsem 6. z 53 a překonal svůj plán o minutu. Hlavně jsem ale překonal dvacetiminutovou hranici, která byla můj dlouholetej sen.

Jestli si říkáte, jak můžu mít z takový blbosti radost, tak věřte, že zlepšit se o minutu na pětce zabere začátečníkovi několik tejdnů, ale pokročilýmu běžci několik měsíců a profíkovi třeba i pár let intenzivního tréninku.

Nejlepší indie široko daleko. Lamb vindaloo za odměnu.

Závěrem

Den na to jsem celej den přemejšlel, kde jsou moje limity. Limity lidí obecně. Nejen ty fyzický, ale třeba i ty profesní nebo osobnostní. Kdybyste mi pár let zpátky řekli, že dneska budu na Zélandu, makat na lososový farmě a běhat pětku pod dvacet, řekl bych asi jen, že je to krásná představa.

Angličtina s Kejtou, lekce #2

Tenhle tejden jsem na Kejtu neměl moc čas. Zmínil se ale, že by chtěl přítelkyni, a že se mu prej líbí Evropanky. No tak jsem mu pomohl s překladem otvíráku, kterej musí zaručeně dostat do kolen každou samičku.

Přiznávám, že na výslovnosti je potřeba ještě zapracovat, ale pussy dal určitě líp než Zeman.

Perlička

Tohle mě pohladilo po duši. I novozélandský bajkeři potřebujou pořádnou káru.

I volant to má napravo

Tejden 7: Nesnáším loučení

Kromě pokuty za rychlost se ke mně z Čech dostaly tři seriózní stížnosti, kterými se budu muset v nejbližší době zabývat, a které mohou ohrozit můj pobyt na Novém Zélandu. Tři ženy zralého věku mě pokáraly za slovník, který v blogu používám. Nebyl to nikdo jiný, než ženy, které mě mají na svědomí. Moje babička, moje tetička a moje maminka.

Abych si ověřil, nakolik je stížnost skutečně relevantní, dal jsem si tu práci a spočítal jsem výskyty nevhodných slov v mých dosavadních článcích. Zde přináším šokující statistiky.

Devatenáct prdelí, sedm sraček, pět kurev, jenom čtyři hovna, tři slova s kořenem „mrd“ (například zmrd, mrdka, mrdat, přemrdat), tři slova s kořenem „píč“ (například píča, píčovina, píčovat), jedno šukání, jeden kokot a jedna jediná líná kunda.

Já osobně závěr hodnotím jako naprosto adekvátní vzhledem k množství textu, který produkuji, ale protože si těchto žen velmi vážím, budu se výjimečně chovat jako vzdělaný člověk a na jejich počest dnes nepoužiji žádný oplzlý ani nevkusný výraz. Ba co víc, pokusím se psát spisovnou češtinou. Očekávám, že to bude jedno velké utrpení.

Maličkosti, co potěší

Každý den mě v práci potěší nějaká maličkost. Kdy jste naposled viděli v Čechách raka? Já si to pamatuji živě do dneška. Bylo to na Pastvinské přehradě, když mi bylo dvanáct let. Když jsem nedávno při úklidu jezírka narazil na raka, s klukovskou radostí jsem to utíkal říct Ianovi, majiteli farmy. Ten mi s nechápavým výrazem v obličeji odvětil, že je to pochoutka, a že na pořádnou žranici jich je potřeba hodně. Dobře, tohle mi náladu nezkazí. A co jiného s rakem než selfíčko?

Nefalšovaná klukovská radost

Kromě toho tady v Anatoki řece běžně potkáte úhoře, které jsem zatím viděl jen v chladícím boxu v makru. Jedno úhoří batole jsem nabral do sklenice a hodil ho v Nirváně do akvária ke zlatým rybkám. Jednoho dne to začne být sranda. Chtěl jsem dát ještě selfíčko s dospělým úhořem, ale nepřišel jsem na to, jak to udělat. Především jsem ale usoudil, že tohle už je za hranicí akceptovatelné úchylnosti a stydím se, že mě to vůbec napadlo. Nicméně představa, že jsem první člověk v historii, kterému se něco tak trapného podaří, mě k myšlence stále vrací. Tak uvidíme, minimálně je to výzva.

Bejby ýl

Rošťák tam dole vlevo

No tak jsem po delší době zavzpomínal na rodnou zem

Foreste, utíkej!

Když jsme u výzev, rozhodnul jsem se, že nic mě nemůže namotivovat zpět k běhání víc, než přihláška na závod. Nemám rád výmluvy a ze všeho nejvíce ty svoje. Dokážu si odůvodnit, že neběhám, protože jsem v cizí zemi, protože dělám fyzickou práci, protože je po práci tma, protože je zima, protože do práce jezdím na kole, protože tu není ovál, bla bla bla.

A tak jsem do práce a z práce začal dvakrát týdně běhat. Do toho mám jednou týdně intervalový trénink zaměřený na rychlost. Týdenní náběh si držím okolo 30-40km.

Abych netroškařil, rozhodnul jsem se v červenci absolvovat tři závody. První dva jsou na 5km, ten závěrečný bude na 10km.

Zítra běžím první závod na 5km, který bych chtěl zvládnout pod 20:30. Taktika je rozběhnout závod tempem 4:05/km, které bych měl bez problémů udržet první tři kilometry. Čtvrtý kilometr ukáže, jaká je forma, tak jsem zvědav.

Nesnáším loučení

Vedle radostných momentů, kterých jsem si za poslední dobu užil více než dost, musí časem logicky přijít něco smutného. A tak se i stalo. Během jednoho týdne se kompletně rozpustila parta wůferů, se kterou jsem tu strávil měsíc, a která byla jedním z důvodů, proč jsem se rozhodnul zůstat právě v Takace. Někteří se museli vrátit do svých rodných zemí, někteří dle svých plánů dále pokračují v cestování.

Na místo starých dobrých wůferů přišli zatím dva nové kusy, oba z Japonska. Japonsko je tradičně známé kvalitou svých výrobků, nicméně kvalita angličtiny, kterou oplývají noví obyvatelé Nirvany, ale i japonští cestovatelé obecně, je žalostná. Dlouho jsem nevěděl, jak se slušně zeptat, proč Japonci neumí pořádně anglicky. Bylo mi vysvětleno, že učitelé angličtiny v Japonsku neumí anglicky. Potom je vše tak, jak má být.

Obyčejně bych se pozastavil nad tím, jak někoho může napadnout jet pracovat do země, aniž by uměl alespoň pár slov místní řečí, ale v tomhle případě je vysvětlení nasnadě. Majitelka Nirvany je původem z Japonska, a tak zde žádná jazyková bariéra není.

Poslední vzpomínka na tuhle partu – Marius, Thomas, Dui, Mamoru a Beth.

U nás na farmě

Poslední výlet na Cape Farewell

Neuvěřitelný místo

Můj nový BFF

Keita, 23 let, 170 cm, 48kg živé váhy. Nový wůfer z Japonska je zatím asi nejkřehčí stvoření, které jsem kdy poznal. Jeho jazyková výbava po příjezdu čítala neuvěřitelná tři slova – wow, okej a thank you. Když se chce skutečně zavděčit, slova kombinuje, takže odpověď typu „wow thank you“ je naprosto běžná. Pro ilustraci uvádím ukázku běžné konverzace:

Já: Kolik je hodin?
Keita: OK

Já: Víš, co znamená slovo „grammar“?
Keita: Wow

Já: Co ses dnes naučil?
Keita: Wow, thank you

Na závěr jedna překvapující konverzace ze společného výletu
Já: Pěkná džungle, co?
Keita: Yes, you are Tarzan

Můj počáteční entusiasmus se záhy proměnil ve frustraci. Zjistíte, že ačkoliv byste velmi rádi pomohli, stojí to kvantum trpělivosti. Ta brzy překročila přípustnou mez a musel jsem Keitu vymr..upozornit, že kdykoliv nerozumí, musí mi to říct a ne mi děkovat.

Něco jsme se přece naučili. Protože jsem prakticky zaměřený člověk, vybral jsem pro první lekci fráze, které jsou skutečně důležité, a které bude tady na Zélandu potřebovat každý den.

Je zima – it’s fucking cold
Je to drahé – it’s fucking expensive
Dobré ráno přátelé – good morning motherfuckers
Copak to máš dobrého k večeři? – what is that shit on your plate?

Na následujícím videu je možné vidět výsledek naší týdenní práce. Je to talent.

Perličky

Possum neboli vačice je na Zélandu veřejný nepřítel číslo jedna. Každý, spíše tedy každý kromě mě, tady tohle roztomilé zvířátko nenávidí. Tohoto krysokrálíka sem kdysi zavlekli Evropané a dlouho se měl skvěle, protože si pochutnával na místním ptactvu, které je pýchou Zélandu. Situace už je dlouhou dobu vyhrocená, protože spousta unikátních druhů ptactva je ohrožena. Mimo jiné si také pochutnává na slepicích a šíří různé nemoci. A proto je chce každý vyvraždit. Všechny! V hospodě se lidé předhání, kdo vymyslel účinnější past, nebo kdo jich minulý měsíc přejel víc autem (bez nadsázky). Je jich tu asi 30 milionů, takže práce je dost i pro ty nejlepší sériové vrahy. Jsem zvědavý, jak tento souboj dopadne. Pokud to nepůjde postaru, zbyde ochráncům přírody jediné řešení. Povolat pokemony.

Vítěz kvalifikace na letošní šampionát

Abych si jen nestěžoval, přijde občas mazánkovi i podpora: „Synku ctu tvuj blog, jsi statecny po me. Dej na sebe pozor.“