Minulej tejden se Zélandem prohnalo zemětřesení o síle 7,5 stupně Richterovy škály. Jednalo se o jedno z nejsilějších zemětřesení v historii země. Jenom pro ilustraci, zemětřesení, který v roce 2011 zničilo třetí největší město Zélendu Christchurch a zabilo skoro 200 lidí, mělo sílu 6,3 stupně. V tomhle případě mělo zemětřesení "pouze" dvě oběti, ale poměrně solidně zdevastovalo pobřežní město Kaikoura, který jsem projížděl pár dní před touhle událostí.
Hromada z vás se mě v minulym tejdnu ptala, jestli jsem v pořádku. Jednak chci poděkovat, že jste si na mě vzpomněli, druhak potvrzuju, že jsem v pořádku. V době zemětřesení jsem ale byl poměrně blízko epicentru (cca 200km), a tak jsem měl možnost celou událost intenzivně přožít na vlastní kůži. Do týhle chvíle jsem znal zemětřesení jen z televizních zpráv. Člověk si při pohledu na zdevastovaný budovy a trojciferný počty obětí jen povzdychne a řekne, jaký to má štestí, že žije v ČR.
Blížila se půlnoc a já dopíjel první pivo. S Davidem jsme stepovali na verandě a kecali o úskalích podnikání a marnostech dnešního světa. Byl to závěr krásnýho slunečnýho dne v Nelsonu, jednoho z mejch nejoblíběnejších míst na Zélandu. Se lvím zívnutím doprovázeným slovy dobrou noc odkládám prázdnou lahev na stůl a vydávám se směrem k Autu. Už první krok naznačil, že něco není v pořádku. Druhej a třetí krok se stejnym pocitem nejistoty dává signál, že nohy nefungujou tak, jak by měly. Podobnej pocit jsem zažil pár let nazpět po sedmi dvanáctkách a sedmi tuzemácích. Kdysi to skončilo potupnym placákem přímo do bláta. Pohled na padající stožár a město, který v setině sekundy zhaslo, ale ukazuje, že to není problém mýho těla. Pomalej, ospalej a zmatenej nechápu, co se děje a zrychluju chůzi. Země pode mnou se hejbe půl metru doprava, půl metru doleva. Udělat každej krok činí ohromnej problém. David řve "utíkej dál od toho baráku!!!". V tu chvíli si uvědomuju, co se děje. Celá situace trvá několik minut a pak se uklidňuje. Potkáváme se před domem, abysmesme v počtu devíti lidí vymysleli, jakej bude krizovej plán.
Tu noc jsem skoro nespal. Slabší zemětřesení se vracelo několikrát do hodiny a houpalo mi s autem, jakoby chtělo naznačit, že ještě nemáme vyhráno. Já si v hlavě přemítám celou situaci dokola znova a znova. Nebyl to pocit strachu, kterej mě v tu chvíli ovládnul. Bylo to kurevsky silný uvědomení, jak malej a ubohej člověk vlastně je. Uvědomíš si, že v tu chvíli absolutně nezáleží na tom, kolik peněz, diplomů, svalů nebo ženskejch máš. Uvědomíš si, že v tu chvíli seš to největší hovno, se kterym si matička země vytře prdel bez mrknutí oka. A udělá to, kdy se jí jen bude chtít.
Že si to nezasloužíme? Asi bych se hádal.
Tímto děkuju Ireně a spol, že jsem s nima mohl neplánovaně zůstat tři noci poté, co mi zrušili trajekt a nebylo jasný, jestli se vůbec dostanu na Severní ostrov.
Kaikoura
Touhle filosofickou vložkou jsem si udělal poměrně pěknej most k dalšímu tématu.
Vipassana
Utečte daleko od civilizace, sedněte si do tureckýho sedu, zavřete oči a soustřeďte se na svůj dech. Vydržte to dělat 11 hodin. Během dne s nikym nemluvte, nemějte oční kontakt, zbavte se počítače, telefonu, mp3, knížek i papíru a tužky. Přestaňte běhat, cvičit a další věci, kterýma si rádi krátíte čas. Stravujte se vegansky a poslední jídlo mějte ve dvě hodiny odpoledne. Jediný, s kým je dovoleno si povídat, je vaše hlava. Tohle všechno vydržte dělat 10 dní v kuse. Proč? Proč ne.
Přátelé, nevim, co to se mnou udělá, ale dnes začínám tuhle desetidenní meditační seanci, která se vyučuje po celym světě a jmenuje se Vipassana. Je to pro mě vrchol mýho pobytu na Zélandu a poslední dva měsíce jsem vše plánoval tak, abych tam mohl být. Neměl jsem potřebu se s tím svěřovat, protože tyhle věci nerad lidem cpu. Stejně by všichni říkali, že jsem blázen. To si můžete říct, až tady nebudu. Po návratu se rád podělim o svý dojmy a snad doženu i blog, kterej je zhruba tři tejdny ve skluzu.
Po veleúspěšném díle „Zvířátka a hipíci“ přichází díl druhý. Dětičky, zbystřete!
Tenhle tejden si budu dlouho pamatovat. Komba se sčítaly, protože nový zážitky přicházely, když nadšení z předchozích ještě nevyprchalo, a já si občas nebyl jistej, jestli se mi to jenom nezdá. Vezl jsem se na vlně nezapomenutelnejch zážitků, který do mě Zéland pral koňskou injekcí. Podělim se o tři z nich.
Opouštíme Queenstown
a míříme do Fiordlandu
Modrej tejden
Fiordland
Fiordland je oblast jižního ostrova, která je považovaná za osmej div světa a tak trochu symbol Zélandu. Nejvyhlášenějším místem Fiordlandu je Milford Sound, dlouhej úzkej záliv formovanej miliony let pohybem ledovců. Milford je vyhlášenej pro svoji nekonečnou krásu a nekonečný množství pískomrdek. Jestli jich na Vestkoustu bylo hodně, tak tady jich je nejvíc. Víte, odkud se vzaly?
Legenda říká, že když pán bůh stvořil Milford Sound, bylo to tak nádherný místo, že se bál, aby tam lidi nezůstávali. Stvořil proto pískomrdky, který měly zajistit, že všichni, co přijdou, zase odejdou a uvolní tak místo novejm obdivovatelům. Hele, jestli je tohle pravda, tak by pán bůh zasloužil nakopat prdel. Pokud měl skutečně takový obavy, měl radši zajít na imigrační oddělení, v papírech najít kvóty na víza a v kolonkách Němci a Francouzi udělat dva obří škrty plus podpis. Ušetřil by všem spoustu starostí. Mimochodem fašisti s příchodem tepla začali celkem brutálně válcovat milovníky šneků a je jich tady teď asi jako Číňanů v Queenstownu. Prostě moc. Je jich tady tolik, že to vadí jim samotnejm a sami před sebou se schovávaj a hrajou si na to, že nejsou Němci. To je hrozně srandovní pozorovat. Na druhou stranu je docela chápu. Letíte 20 000km daleko, abyste poslouchali ten stejnej jazyk všude okolo? Je to podobný jako když jedete do Chorvatska a vyvalíte se na pláž, kde jste obklopený tunama českejch jsemvpičistů, paštikářů s ponožkama v sandálích. Nechtěl jsem náhodou mluvit o Milfordu?
Trek okolo Milford Sound je jeden z Great Walků, kterej si ale bohužel nemůžete udělat podle svýho. Je nařízený, kolik dní ho musíte jít, kde máte spát, jak se máte dostat zpátky a kolik máte zaplatit. Za čtyři dny chůze dáte skoro 8000 a to jsem nedal. Místo toho jsem si zaplatil půldenní projížďku na lodi, která nás vzala napříč zálivem za desetinu ceny treku. Prší tu 200 dní v roce, ale my měli štěstí. Svítilo slunko. Nicméně říká se, že tady na počasí nezáleží. Že Milford je za každýho počasí jinej a pokaždý jedinečnej.
Kdybych to měl nějak zhodnotit, řekl bych, že to bylo dobrý a za ty prachy to stálo. Mrzí mě, že nejsem schopen vykoktat víc, ale do toho mě přece nikdo nutit nemůže. Jo, byli jsme obklopený vysokejma skálama, ze kterejch se semtam valily mohutný vodopády, na šutrech se semtam opalovali lachtani a sluníčko nám loupalo kůžičku z nosánků. Ale jste tam s hromadou dalších lidí a okolo vás proplouvá hromada dalších lodí. Celý mi to trochu připomnělo vyhlášenou Halong Bay ve Vietnamu, kde jsme byli loni. Aniž bych myslel na to, že je to zase jenom byznys, něco mi zkrátka nedovoluje si to užít tak, jak bych si představoval. Ale jo, jak říkám, bylo to dobrý.
Ráno v kempu
Hned po příjezdu k přístavu Milford Sound
Lachtaní rodinka
Vodopád dne a vrchol plavby
Opustil jsem Milford a začal se rozhodovat co dál. Měl jsem možnost přejet rovnou na východní pobřeží ostrova a ušetřit nějakej čas, anebo se vydat podél Fiordlandu dál na jih, kam moc lidí nejezdí a kde se žádný vyhlášený místa nevyskytujou. Rozhodl jsem se pro dobrodružnější variantu a valíl to dál na jih bez jakejchkoliv očekávání.
Zhruba po dvou hodinách cesty dostávám pravej hák přímo na bradu. Po pravý straně se objevuje něco, co mě nutí šlápnout na brzdu a prudce stočit volant doprava na pláž. A pak už jen čumět. A žasnout. Čumět a žasnout. Jezero, ze kterýho vystupuje dobrejch dvacet ostrůvků zahalenejch v mlze. Různá vzdálenost ostrůvků od břehu společně s hustou mlhou namalovaly nenapodobitelnou kaskádu obrysů, která vyzařovala něco tajemnýho. Tu atmošku na fotku nejde zachytit. Zachytíš maximálně obrázek, kterej ti ten pocit může připomenout. Nic víc.
Zpětně jsem si musel zjistit, že tohle jezero se jmenuje Manapouri
Neuvěřitelná atmosféra
Koronae se jednoho dne vypravila hluboko do deštných pralesů, kde nešťastně upadla a uvízla. Její sestra Moturua se jí vypravila hledat. Když ji našla, zjistila, že sestře nejde pomoci. A tak tam s ní zůstala, dokud obě nezemřely. Z jejich slz vzniklo jezero Manapouri. To v překladu vyjadřuje úzkost a bolest. Tak praví maorská legenda. Nevim jak vám, ale mě tohle připadá lepší příběh, než to, že se někde posouvaly ledovce.
Denní porce nadšení pro mě v tu chvíli byla vrchovatě naplněná, a tak jsem se rozhodl pokračovat v cestě dál na jih. Po deseti minutách dostávám kopačku přímo do koulí. Příroda během vteřiny vyměnila všechny kulisy. Pršelo a zároveň nepršelo, sluníčko svítilo a zároveň nesvítilo, bylo zataženo a zároveň nebylo zataženo. Co to kurva je? Nekonečná zelená louka posetá ovcema, v pozadí se prsej bílý vrcholky hor a někdo naprosto dokonale nasvicuje celou scénu. Ta se s pohybem mraků každejch pár sekund mění. Naskakuje mi husina a já nechápu, co se děje. Popojíždim a každejch padesát metrů zastavuju, dávám výstražný a potichu si šeptám „ty pičo, ty pičo“. Nikdo kromě mě široko daleko není a auta jakoby neexistovaly. Tenhle stav jsem zažil asi podruhý v životě a pojmenoval jsem ho nonstop jawdrop.
Chápeš to?
Chápeš to?
Nebyla to ani tak síla obou míst, který mě ten den totálně odvařily. Byla to síla momentu, načasování, energie, ticha a především mýho vlastního vnímání. Všechno se tady potkalo a čas v tu chvíli přestal existovat. Někdo jinej by stejnou trasu profrčel během pár minut, já tam ale zůstal až do setmění. Nebylo kam spěchat. O těchhle místech nikdo nikdy nemluvil, přišly bez pozvání a za nic jsem neplatil. A budu si je pamatovat do konce života.
Na cestách
Zůstal jsem věrnej mamvpičismu i na cestách. Většinou spim načerno někde za křovim. Zatim mě nechytli, ale jsem přesvědčenej, že je to paradoxně bezpečnější, než spát na oficiálních místech. Z jednoho „bezplatnýho“ mě nedávno celkem nevybíravě vyhodili, že prej je akorát pro dvanáct aut a já přijel jako čtrnáctej. Takže nasrat, pánové, na takovejch místech už mě neuvidíte. Občas prespim v backpackeru, ale fakt mě nebaví spát na pokoji s dalšíma pěti lidma, který se snažej potichu prdět. Dělaj to všichni. Pár lidí jsem se na to dokonce ptal a každej mi to potvrdil. Kdyby to všichni dělali nahlas, bylo by se aspoň čemu zasmát.
V Autě mám bordel skoro jako ženská. Tak tak se do něj sám vejdu. Kdybych náhodou potkal stopařku, nahou a nadrženou miss Venezuela, musel bych se slušně omluvit se slovy, že bohužel nemám místo, protože jsem nakoupil hromadu jablek v akci.
Plán pořád nemám, mám jen hrubou představu, kam bych se chtěl podívat. Denní plánování probíhá zhruba tak, že si ráno strčim prst hluboko do nosu a podle toho, co vytáhnu, se rozhodnu, co bude dál. Každej den popojedu o 100-200km. Když se mi někde líbí, zůstanu dýl. Abych ušetřil nějakej čas a zároveň potrénoval, tak většinu treků běhám. Víc toho pak za den stihnu a vejlet jako takovej dostane trochu jinej náboj.
Jabka z akce
Výběh na Kepler Track
Výběh na Key Summit - část Routebourn Track
I takhle se tady brodí
Papoušek Kea - tyhle drzý ptáky potkáte po cestě na Milford
Vidlákov
Po cestě dál na jih jsem cejtil, že v týhle oblasti Zélandu skutečně chcípl kokršpaněl. Na cestách jsem zpravidla potkával místní farmáře, který jezdili jako hovada. Tak trochu to na mě celý působilo jako Zélandskej vidlákov. Po oblastech, který mě finančně ždímaly, jsem atmosféru sena a vidlí vítal. Kromě toho jsou lidi v týhle oblasti neuvěřitelně odolný. V hlavním městě vidlákova, Invercargillu, jsem se nestíhal divit. To, že lidi chodí občas bosi, už jsem říkal, ale že každej druhej vidlák vychází z bazénu v 8 večer naboso a v šortkách, když venku fouká a teplota je 5 stupňů, to prostě nechápu. Ráno, když jsem se probudil a šel si zaběhat, potkávám nezávisle tolik běžců, kolik jsem nepotkal za poslední měsíc. Korunu tomu dala šedesátiletá paní, která se v rámci tréninku chystala potřetí vyběhnout ten nejbrutálnější krpál široko daleko. Když jsem se s ní dal pod kopcem do řeči, jen tak zmínila, že se právě vrátila z ultramaratonu v Peru. Respekt, respekt, respekt. A taky ohromná inspirace.
Jeskyňka
Druhej příběh je docela bizarní, ale chci ho tu mít. Nečtěte ho, je to ztráta času.
To jsem se takhle na doporučení místních vydal do jedný jeskyně - Clifden Cave. Po hodině plazení se černočernejma tunelama jsem měl údajně uvidět komnatu plnou glowwormů. To jsou červi, který ve tmě svítí, aby nalákali potravu. Často se za takový jeskyně platí, protože s tebou musí jít průvodce. Tohle bylo zadarmo a tak nebylo co řešit. Brožura doporučovala jít tam ve skupině aspoň dvou lidí, a taky aby každej s sebou měl dvě čelovky a náhradní baterky. Nojo, jenže tyhle brožury toho nakecaj. Taky se tam prej nemá chodit po vydatnym dešti. A že chcalo. Před vstupem postupně potkávám zmatenýho Francouze v disko hadrech a dva metry dlouhou Němku, říkejme ji třeba Brůmhilda. Domlouváme se, že to dáme společně. Po letmý kontrole zjišťuju, že jsem s jednou čelovkou nejlíp vybavenej dobrodruh. Diskofrancouz nemá nic, jen brejle a uplý rifle. Němka má kabelku a malý příruční světlo. Usuzuju, že to bude brnkačka, chopim se vedoucí pozice a vydáváme se vstříc tmě a totálnímu neznámu.
Po patnácti minutách zjišťujem, že to úplná prdel není, a že kombinace plazení, horolezení, brodění po koule hlubokejch proudů vody a neustálý předávání si Brůmhildiny lampy je docela komplikace. Diskofrancouz se mezitim ukázal bejt docela posera a totální pohybovej antitalent, kterýmu všechno trvá třikrát dýl než Brůmhildě. Kromě toho mu šíleně smrdí z držky, cehož si nejde v tak ztísněnym prostředí nevšimout. Jeho dech mě tak neustále drží při smyslech.
Dostáváme se pomalu do pasáží, který je čím dál těžší překonat a kde malá chyba může znamenat průser. Při představě, že uklouznu a rozbiju si hlavu o šutr a Diskofrancouz s Brůmhildou by se měli vrátit pro pomoc, uznávám, že si chybu dovolit nemůžem. Cesta je natolik adrenalinová, že zvědavost bohužel vítězí nad zdravym rozumem, a tak pokračujem hlouběji do jeskyně. Některý pasáže nám trvaj třeba i deset minut a vždycky si říkáme, jaký je štěstí, že nemusíme stejnou cestou zpátky. Zhruba po hodině jsme došli k místu, který bylo tak brutální, že jsem rozhodl, že dál nepůjdem. Dva metry pod náma byl velkej bazén, kterej nešlo obejít, a do kterýho se valil mohutnej proud nový vody. Nebylo jasný, jak je to hluboký a pokud bysme tam skočili, nešlo by se už vrátit zpátky. Museli jsme se vrátit.
Zatopenej vchod do Clifden Caves
Uvnitř
Nejen vinou Francouzova dechu začlo bejt docela dusno. Všichni jsme cejtili nejistotu, že některý pasáže na cestě zpátky nedáme. Při představě, že navíc dojdou baterky, bysme byli úplně v prdeli. Diskofrancouz se po cestě ukázal bejt nejslabší článek a zasloužil padáka, nicméně jsme se snažili fungovat jako tým a pomáhat mu, ikdyž to pro mě s Brůmhildou bylo občas nebezpečný. Vrcholem návratu byla pasáž, kdy jsme po téměr kolmý a kluzký stěně museli vyšplhat zhruba čtyři metry vysoko. Díky několika záchytům a vzpírání se proti bočním stěnám jsem se dostal nahoru. Myšlenka byla zeshora pomoct ostatním, pokud by měli problém. Diskofrancouz šel druhej a málem nás všechny zabil. Ve třech metrech se zasekl a tak jsem ho chtěl za ruku vytáhnout. Ve chvíli, kdy jsem ho začal tahat se místo botama začal zapírat nepochopitelně kolenama a tak uklouz. Scéna jak z akčního filmu, kdy já diskofrancouze držim ve vzduchu zatímco on zmateně kope nohama a snaží se znova vzepřít. Kdybych ho pustil, sletěl by dolu na Brůmhildu nebo se totálně rozbil o šutry. Nakonec se vzepřel a já ho vytáhl k sobě. Za záchrannou akci jsem byl z bezprostřední blízkosti odměněn litrem teplýho vzduchu přímo z jeho rozbitýho pajšlu. Výdech byl doprovázenej slovy „senk ju“ a smradem tak intenzivnim, že by donutil masařku odletět z hovna. Nezapomenutelnej moment.
Když jsme se pomalu blížili východu, došlo nám, proč to bylo tak náročný. Zjistili jsme, že jsme šli celou dobu špatnou chodbou mimo značenou trasu. Nezbylo, než uznat, že jsme dementi, který měli zatracený štěstí. Kromě toho jsme zjistili, že jsme do jeskyně vstoupili východem a že jsme v komnatě se svítícíma červama byli od začátku. A tak jsme zhasli obě světla a kochali se zaslouženym pohledem. Ten připomínal noční oblohu plnou zelenejch hvězd.
Unikátní zážitek jsme s Brůmhildou zakončili obědem v Autě. Anna se ukázala bejt pohodová holka, která na Zéland přijela dojit krávy. Potvrdila, že jih ostrova je strašnej vidlákov, kde se nedá nic jinýho než chlastat. Taky říkala, že je tu nejvyšší procento sebevražd, a že se ji snaží každej kiwík ošukat. No, tak to byla taková kulturní vložka.
Není prdel to vyfotit
...a tak jsem jednu ukradl
Slavnostní návrat
Curio Bay
Jedním z důvodů, proč jsem se vydal směr na jih, bylo Curio Bay. Říkalo se, že se tu u pláže občas mihnou takový malý delfíni (Hectors dolphin) nebo kosatky a hlavně že je tady možný vidět vzácný žlutooký tučňáky v jejich přirozenym prostředí. Moje dva dosavadní pokusy o to vidět tyhle tučňáky dopadly docela tragicky. Jednou jsme s Liborem na honu na tučňáky měli štěstí a jednoho jsme z 50 metrů zahlídli. Blíž jsme ale nemohli. Hrozila bynnám pokuta skoro 200 tisíc. I tak jsme měli radost. Podruhý na plavbě na Milford se jeden ukázal na břehu daleko od lodi. Oba moje pokusy o vyfocení dopadly tak, že to spíš vypadá jako zasviněná čočka, než že je tam tučňák. Posuďte sami.
Najdi tučňáka aneb pokus č1 na Vestkoustu
Najdi tučňáka aneb pokus č2 na Milfordu
Vyrazil jsem na hodně zvláštní pláž, která je pozůstatkem 180 miliónů let starýho pralesu z období jury a rozhodně nevypadá jako klasická pláž. Ve skutečnosti je to plošina tvořená zkamenělýma stromama. No a tady je prej možný před západem slunce vidět tyhle plachý tvory, který jsou považovaný za nejvzácnější tučňáky na světě. Jejich populace se počítá ve stovkách.
Curio Bay - zkamenělej prales
Kromě mě se na pláži průběžně pohybovalo dalších dvacet lidí. Pozoroval jsem, jak jsou lidi netrpělivý a omezený. Přijdou tam s očekáváním, že na ně všichni tučňáci celej den čekaj na pláži. Takže většina jich vydrží deset minut a zase mizí. Já čekal skoro dvě hodiny, ale dočkal jsem se. Slunce zapadá a v dálce z vody vyskakuje první frajer. Po pár minutách druhej. Lidi začínaj zmateně pobíhat a fotit svejma superdrahejma foťákama. Nikdo ale nesmí blíž než na deset metrů. Na celou situaci přišla dohlídnout místní autorita.
První frajer se vrací z roboty
Druhej frajer hned za nim
Oba týpci se každý dva metry zastaví, rozhlídnou se, kudy půjdou dál, a zase se posunou. Jejich cílem je dostat do svejch hnízd a nakrmit mladý. Lidi jim nesmí bránit v průchodu. Zatímco ostatní stále zmateně pobíhaj a hledaj nejlepší místo na fotku, já dál sedim na stejnym místě a ani se nehnu. Z nějakýho důvodu se oba tučňáci rozhodli jít směrem, kde sedim já. Když se přibližujou na dva metry, začínám zářit. Jako bych byl jedinej, komu ty kluci věří. Za odměnu mě nechávaj fotit z bezprostřední blízkosti. Limit deseti metrů pro mě v tu chvíli neplatil, protože to oni přišli za mnou. Zatímco já prožívám intenzivní propojení s vesmírem, ostatní musej bejt nasraný, protože kromě tučňáků maj na fotkách mě. Výjimečně doporučuju zkouknout i videa. Garantuju, že něco tak roztomilýho jste dlouho neviděli.
Na vlně posledních dní jsem se druhej den rozhodl přijít o svý surfařský panictví. Kde jinde, než na takovymhle místě. Na pláži nikdo a individuální lekce za litra. To jde.
Budete mi věřit, když řeknu, že si s náma na vlnu přišli hrát delfíni? Ikdyž to bylo jen na minutu, člověk ví, že tohle už dost možná nezažije. Celej tejden byl neuvěřitelnej, ale tahle minuta byla minuta mýho cestování, možná mýho života.
Porpoise Bay - mý serfařský a delfíní poprvý
Když cestuju, nehledám primárně krásný místa, hledám zážitky. Vyhlášený místa po sobě můžou zanechat pěknou fotku, ale nulovej zážitek. Stává se mi to dnes a denně. Výjimečný zážitky jsou zadarmo a přicházej bez pozvání. Přicházej, když to nejmíň čekáš.
Jak jinak se vrátit na scénu než špatnym záchodovym selfíčkem. Nedávám ho sem náhodou. Tahle fotka regulérně rozbrečela mámu. Pomyslela si totiž, že se mám špatně, že živořim, že tady trpim. Opak je pravdou. Mám se skvěle, jen vypadám jak mexickej drogovej baron.
Než se vrátim zpátky k honění Gandalfa, slušelo by se asi shrnout, co jsem vlastně poslední tři měsíce dělal.
Radku, co jsi tedy dělal?
V první řadě jsem konvertoval k poměrně radikální větvi mamvpičismu. Že jsem o sebe nedbal a nechal si narůst nevkusnej knírek už jste si všimli. Přesto všechno jsem na farmě dostával komplimenty, jakej jsem to pěknej hoch a že si mám dávat pozor na holky. Že mi to říkali šedesátiletý perverzní Němci už snad dodávát nemusim. Hranolkářky mě naopak poměrně často chválily, že voním výkalem. Na farmě to byl kompliment, známka dobře odvedený práce.
Konec farmaření
Po tříměsíčním působení jsem se se slzou v oku rozloučil se čtyřma farmářkama a 70 tisíci lososama. Budou mi chybět, byla to neuvěřitelná zkušenost. Kdybych měl nějak zhodnotit svoje angažmá a sesumírovat, co mi to vlastně dalo, vypíchl bych následující:
Nic už mi nesmrdí. Ani tvrdá práce rukama, ani rybí vnitřnosti. Snad jen rybí tuk, kterej se usazuje na hladině septiku a vesele hnije. Občas je to potřeba vyčistit. Dámy a pánové, to smrdí tak, že je to normálně slyšet.
Jsem schopen poměrně profesionálně usmrtit rybu. Zabít první rybu bylo těžký, zabít padesátou už byla rutina. Až o mě přestane bejt v IT zájem, potkáte mě na Vánoce u penny marketu ve flanelový bundě prodávat kapry.
Naučil jsem se trochu setřit a trochu jsem se uskromnil. Jenom trochu. Nic se nemá přehánět.
Naučil jsem se obsluhovat takový to monstrum na přípravu kafe. Nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit. Dotáhl jsem to na docela pitelný espresso a kapučino. Profíci v pěně kreslí obrázky stroměčků a kytiček. Já skončil u docela povedený prdele.
Nechal jsem vznikout citrusovej sad zasazením 100 stromků. Je divný říct, že jsem na sebe hrdej?
Nedělení příloha pro zahrádkáře aneb jak jsem postupoval:
Vykopat dvě stě metrů odvodňovacích kanálů. Citrusy nemaj v lásce vlhko.
Podél kanálů vykopat 100 děr, navozit do nich kompost, namíchat ho s hlínou, zasadit stromky, na závěr obsypat stromky dřevěnýma třískama.
Modlit se, že jsem nic nezkurvil a že mě za rok nezažalujou.
Můj sad
Nejoblíbenější činnost - tahání tun fekálií
Kafe ala prdel
Drůběž
Zevlování po Golden Bay
Je strašidelný poslouchat lidi, který pětkrát obletěli celej svět a nakonec zůstali v Golden Bay se slovy, že je to nejlepší místo na zeměkouli. Těžko se to vysvětluje, je potřeba to zažít. Sluníčko, krásný pláže, hipíci a holky, co si neholí (nejen) podpaží. Co víc si přát?
Potkáte tu hodně lidí, který si uměj život udělat tak, aby jim vyhovoval. To může znít dost samozřejmě, ale myslim, že třeba u nás to lidi moc neumí. Tady to vypadá tak, že máš pozemek na konci světa, neplatíš nájem, z pramenu čerpáš vodu, energii vyrábíš ze solárních panelů, v zimě topíš v kamnech a pracuješ jenom pár dní v tejdnu, protože víc peněz prostě nepotřebuješ. Zbylej čas se věnuješ tomu, co tě baví. Ať už je to pálení vlastního chlastu, nebo pěstování ovoce, zeleniny a zázračnejch bylin. Že se potom chlast chlastá a zázračný byliny balí do papírovejch trubiček už snad zmiňovat nemusim. Co ti přebejvá pak směňuješ se sousedama za to, co přebejvá jim. Idylka ne?
Tady se bydlelo
Podobně to má zařízený Vladimír, představitel bohémskýho života a zlatejch českejch ručiček. Původem týpek z Brandejsa nad Labem, kterej tady žije přes deset let a domů už se zřejmě nikdy nevrátí. Vladimír maká tři dny v tejdnu v autoservisu hned vedle Nirvány a jeho volnočasová aktivita je pálení prvotřídního chlastu, kterej už poslal do kolen nejednoho kiwíka. Jeho absint tady zná každej. I já. Nezapomenu, jak jsem tam kdysi po flašce vína poslal kolmicí panáka a na pět minut se mi zastavil svět. Jinak jsme tu chlastali poměrně pravidelně a udělal jsem si tu v sousedství i pár známejch. Říká se o mně, že jsem to tady „zRadikalizoval“, takovej místní vtípek.
Po lososech jsem v Golden Bay ještě měsíc vydržel a dle místního prověřenýho vzorce jsem směňoval svoje tělo za jiný komodity. Jednak to byly stavební práce na Vladimírově pozemku, kde jsem se tři dny v tejdnu věnoval betonování, spárování a dalším univerzitním disciplínám. Na oplátku jsem bydlel a žral zadarmo. A že jsme si žrali - řízky, guláš, svíčková a budvar byly na denním pořádku. Druhak jsem učil Kerryn češtinu. Kerryn má na starosti několik obchodů v Takace, a tak jsme doučování směnili za nový běžecký boty. Moje první minimalistický boty, který už bych za nic nevyměnil. Zbytek tejdne jsem se potloukal po okolí, popíjel kafíčko, běhal a cvičil jógu. A taky jsem závodil, kdo dřív přeřízne špalek. Prostě jsem byl divnej. Ale bylo to zábavný.
Malej a velkej
Dáváme dokupy základy pro soláry
Nový boty
Shambala - tady jsem chodil běhat
Dali jsme druhej nejrychlejší čas
Vladimír se potkal s celebritou
Zpátky za dobrodružstvím
Těžko se mě zvedala prdel, ale věděl jsem, že pokud chci ještě něco procestovat, musim vypadnout. Vladimir mi pomohl dát dokupy Auto, za což mu tímto ještě jednou děkuju, a já se s Takakou po čtyřech měsících rozloučil. Na to, že jsem tady chtěl původně zůstat jednu noc se to docela zvrtlo.
Nastartoval jsem Auto, oprášil svoje ultimátní americký průvodce, nakoupil jabka v akci a vydal se směr západní pobřeží Jižního ostrova alias Veskoust. Dlouhá pauza od cestování ve mně vyvolala tu samou panickou nervozitu, kterou jsem zažil po příletu na Zéland. Tentokrát jsem se do toho ale dostal velmi rychle.
Zde je mapka Zélandu, kterou budu používat pro ilustraci mýho cestovatelskýho snažení. Jedná se o politicko typografický speciál, který nelze nebrat vážně. Červenou čarou označuju, co jsem už procestoval, zelenou označuju úsek, o kterym budu povídat.
Vestkoust
Vestkoust je známej pro déšť, pískomrdky a taky uhlí, jak už mapka napovídá. Jinam tam toho k vidění moc není. Stejně jako většina lidí jsem ho měl v plánu zneužít pro přejezd mezi plážovym severem a jezerovym jihem. Největší taháky Vestkoustu měly bejt dva ledovce a prdící díry. No, tak se na to poďme podívat.
Palačinkový skály a prdící díry
Uznávám, že název týhle kapitoly zní strašně, ale nijak zvlášť jsem ho nepřikrášloval. Městečko Punakaiki je známý pro tzv Pancake rocks a blow holes. Tady je důkaz.
Standardně moc nemám rád místa, kde zastavíš, vyskočíš z auta, prodereš se hordou Číňanů, uděláš tři selfíčka s místní atrakcí a zase jedeš dál. Přesto musim uznat, že mě Palačinkový skály bavily. Návštěvu je potřeba načasovat na příliv, jinak to nemá vůbec žádnej význam, což jsem si sám ověřil, když jsem se tam vydal za deště a odlivu. To byl hrozně debilní nápad, protože jsem překvapivě nic neviděl a ještě jsem zmoknul. Vše jsem pak napravil a dle regulí dorazil za přílivu a svitu sluníčka.
Probíhalo to zhruba tak, že jsem tam stál asi půl hodiny a užíval si každou velkou vlnu, která nám po nárazu do skály orosila čela. Klukovská radost mi vydrželo do chvíle, než přišla vlna vln. Absolutně bez přípravy jsem dostal belíkem slaný vody přímo na rypák. Bunda na sračku, trenky na sračku, boty úplně nejvíc na sračku. S výrazem rozmazlenýho fracka jsem se posunul o pár metrů dál, abych se z toho vzpamatoval. Další hodinu jsem se opodál na sluníčku sušil, a se špetkou zdravý škodolibosti pozoroval nově příchozí, který potká stejnej osud. Až na nebohou pětiletou holčičku jsem se všem strašně vysmál.
Popravdě nevim, co to má společnýho s palačinkama
Když přijde vlna
Prdící díra
Franz Josef a Fox
Tak tyhle jména jsou názvy dvou ledovců, který měly bejt hlavní atrakce Veskoustu. Několikahodinovou cestu podél pobřeží, kde jsem se za svitu sluníčka postupně přibližoval zasněženejm kopečkům, jsem si užíval. Po všech těch plážích tohle byla příjemná změna, která mě trochu připomněla pocit našich alkovejletů do Alp. Náladu mi ale pokazil příjezd do vesnice Franz Josef, kde jsem okamžitě pochopil, že tady jde v první řadě o byznys. Ve vzduchu jsem cejtil něco ve smyslu „hele mladej, buď nám zaplatíš 4000 za helikoptéru a my tě vezmem nahoru na ledovec, nebo uvidíš piču“. 4000 jsem nezaplatil, takže uvidim co? Nakonec jsem aspoň obešel treky, který se trochu přibližujou ledovci, ale na žádnym vrcholu jsem vrcholu nedosáhl. Každou minutu okolo tebe proletí helikoptéra a ty čumíš na hnědou masu ledu, která pomalu ale jistě taje. A tak z toho chtěj tyhle městečka logicky vytřískat maximum, než se po nich za pár let slehne zem. No ty helikoptéry tomu tání ledovců taky moc neprospějou, nebo?
Celkovej dojem je takovej, že to nemůže nijak překvapit někoho, kdo byl někdy v Alpách. Unikátní na tomhle prostředí je fakt, že všude okolo vás je deštnej prales, což ve mně ale žádnej zvláštní pocit nevyvolává. Asi jsem jenom barbar. Výšlapy jako takový ale byly zábavný, strmý, šutrovitý, skákací a lehce vodopádový. Extrašmrnc treku dodala informační tabule, kde si můžete přečíst, komu a jak se tady podařilo umřít. Lidi tady ale neumíraj kvůli neúprosnosti místní přírody, nýbrž kvůli neúprosnosti svý totální demence. Jednou jsem se na cestě potkal s Johanem ze Švédska, se kterym jsem si výborně pokecal o astrofyzice a budoucnosti lidský rasy, podruhý jsem v půlce výšlapu haluzově potkal Libora, se kterym se známe z Golden Bay, a kterej měl podobný plány jako já. Takže jsme se na několik následujících dní spolčili a jeli dobejvat další kus Kiwilendu společně.
Vrchol Vestkoustu pro mě byly definitivně prdící díry, výběh podél starý železnice, která kdysi sloužila v týhle těžařský oblasti pro převoz dřeva a uhlí, a nakonec jezero Matheson, který dává za ideálních podmínek velkolepý zrcadlový odrazy. A ideálních podmínek jsme se dočkali.
Charming creek walkaway - těžařská stezka
Charming creek walkaway - na cestě k uhelnejm dolům
Beds, beer, meals - i takhle tady vypadá vesnice
Vesnice Franz Joseph - byznys kam se podíváš
Výšlap k ledovci Franz Josef
Po cestě přišel předčasnej vrchol výpravy
Oficiální vrchol - ledovec Franz Joseph
Jezero Matheson u ledovce Fox
Lake Matheson
Wanaka a Queenstown – oblast jezer
Za ty dlouhý měsíce, co jsem se s turistama v Nirváně bavil, komu se kde na Zélandu líbilo, nikdo nezapomněl zmínit, že Wanaka je úžasná. Není divu, že jsem se nemohl dočkat, až se tam dostanu. Wanaka společně s Queenstownem představujou strategický body v oblasti jezer (Southern Lakes), která je nejvyhlášenějším centrem zimních a adrenalinovejch sportů na Zélandu. Rozdíl mezi oběma městy je ale poměrně zásadní. Wanaka je klidnější a má blíž k přírodě, Queenstown je naopak dost rušnej a chlastací. Kdo si myslí, že to u mě vyhrál Queenstown, ten se mejlí.
Protože jsem dorazil krátce po sezóně, mohl jsem si o lyžování nechat zdát. Zpětně jsem ale usoudil, že 2500 za den na sjezdovce bych stejně nedal. To si radši půjdu zaplavat s delfínama, to v Králíkách nemáme (zatim). Lidi, co lyžovat byli, říkaj, že kdo byl v evropskejch Alpách, ten bude srovnávat v neprospěch Zélandu. Místní resorty jsou údajně menší a kvalitou sjezdovek zaostávaj. Pokud si chce ale někdo trochu zpestřit cestování a zamachrovat na fejsbuku fotkou v přeskáčích na Zélandu, směle do toho.
Queenstown je vyhlášený adrenalinový centrum a kolébka bungee jumpingu, kterej se tu poprvý komerčně skočil v roce 1989. V identický podobě a na identickym místě si ho můžete skočit i dnes (47m volnej pád na dno kaňonu). Bežně se tu ale skáče už ze 130 metrů. Kdo je úchyl a rád se dívá na lidi, který trpí, bude ho bavit tahle slečna, která se rozhodla bejt statečná a skočit ten nejvyšší bungee.
AJ Hackett - kolébka bungee
Za sebe můžu jenom potvrdit slova turistů, že Wanaka je úžasná a Queenstown rušnej a drahej. Co se týká toulání přírodou a poznávání okolí, je toho tu hromada, takže jsem v týhle oblasti nakonec setrval skoro dva tejdny a obešel, co se dalo. Jinak ale nikam daleko jezdit nemusíte, abyste se mohli kochat. Jakmile přijedete do Wanaky, na stříbrnym podnosu dostáváte výhledy na pláž, jezero, zasněžený vrcholky hor a modrý nebe (kombo 4). To všechno doplněný roztomilejma kavárnama a přiměřenym nočnim životem dělá z Wanaky místo, kde se ti nemůže nelíbit.
Po celou dobu jsem bydlel v kempu s partou moravskejch metalistů, kterou jsem poznal v Golden Bay – Martin, Danča a Libor, se kterym jsem přijel. Tak nějak jsme zevlovali po okolí, sem tam se ožrali a chodili vařit na „public BBQ“. Prostě dvě plotny na pláži s libovym výhledem a navíc zadarmo. Tohle jsem si hodně oblíbil. S klukama jsem taky jezdil na kopce skákat paraglide. Kluci lítali, já závistivě čuměl. Musí to bejt osvobozující pocit.
Po příjezdu do Wanaky
Public BBQ
Kus krávy a žateckej hnus
Kopce okolo Wanaky
Kluci na paraglidech
Výšlap na Rocky Mountain
Jezero u Rocky Mountain
Stylovej hotýlek v lyžařskym středisku Cardrona
Musel jsem
Nejslavnější strom Wanaky
Ze všech okolních vejletů musim vypíchnout výběh k ledovci Rob Roy, kterej mě naprosto ohromil a s oběma komerčníma ledovcema (Franz a Fox) si vytírá prdel levou rukou. Jednak si ho musíš zasloužit tzn. žádná helikoptéra, ale hodina a půl po zkurvený šotolině, kdy tě tvoje vlastní auto nenávidí, a následující dvouhodinovej stoupák, kterej je pro trailovej výběh naprostá balada. Jakmile vylezeš, otevře se ti pohled, kterej nevidíš každej den. Obří masa ledu položená vysoko na kopci obklopená 300 metrovýma vodopádama, sluníčkem, lesíkem, minimem lidí a podpořená pocitem zaslouženosti. Kombo 6 jako vyšitý. Ležel jsem hodinu v trávě, sušil zpocený trenky a kochal se. Rob Roy to dotáhl mezi moje nejlepší zážitky.
Po cestě k Rob Roy
Na treku
Dlouhej vodopád a ledovec
Malej vodopád a ledovec
Ten vlevo má 300m
Na závěr jsem se rozhodl udělat něco, co už jsem chtěl udělat delší dobu, jenom mi chybělo odhodlání, správný místo a správný načasování. Protože se tady všechno potkalo, nebylo nad čim přemejšlet (jen nad tou nehoráznou cenou přemejšlim doteď). Unikátní zážitek.
Platforma 109 metrů nad dnem kaňonu
Volnej pád zakončenej houpačkou napříč kaňonem
Perlička
Co má udělat nebohej turista, kterej se zmateně točí v kruhu, protože má vybitej telefon a ocitl se v zemi, kde je všechno drahý, internet je na příděl a za stromem se nesmí srát? Jít do knihovny. Ano, knihovny jsou tady nejlepší útočiště, když máš pocit, že tě Zéland nemá rád. Je tam teplo, internet, elektrika a hajzly. Nic jinýho nepotřebuješ. A taky si samozřejmě můžeš pučit knížku. Já to většinou zfouknu všechno najednou a občas se i vzdělám. Tohle je třeba knihovna v Takace, kde jsem se dozvěděl něco o lachtanech, o lásce k šití a kundokočkách.
