Tejden 1: Dobrodrůžo začíná

Ne všechno jsem stihl v Aucklandu vyřídit. Chybí mi bankovní účet a pracovní povolení. Říkám si, zkusíme to vyřídit někde po cestě na Jižní ostrov. A tak jsem se konečně vydal za dobrodružstvím. Po pár desítkách kilometrů vyprchá počáteční nervozita z jízdy vlevo, při který máte neustále oči na stopkách. Po sto padesáti už si připadáte jako místní a ze samý radosti dáváte debilní selfíčka za jízdy.

Směr Wellington

Záměr bylo dostat se na jeden zátah až na jih Severního ostrova do Wellingtonu (asi 600km z Aucklandu) a přejet trajektem na Jižní ostrov. Pak si ale říkám, proč to hrotit a nezastavit se někde po cestě, kde se mě bude líbit? Nakonec jsem při přejezdu udělal dvě zastávky / dva noclehy a nelitoval jsem ani jedný.

Proč chci vůbec tak rychle zmizet ze Severního ostrova? Nic proti němu nemám, podle mě bude stejně zajmavej jako jižní, jen se ke mně všude možně dostávalo, že tam v zimě o dost víc leje. A zélandská zima se blíží, cejtim to na vlastní kůži. To jen tak na vysvětlenou.

První noc v novém bytě

Když nemáte self-contained auto, měli byste si dávat majzla na výběr kempu. Self-contained auto v jednoduchosti znamená, že má hajzl. A to já nemám. Musim proto vybírat kempy, který maj základní sociální zařízení, a za který se skoro vždycky platí. To poslední co chcete je, že vás chytnou, jak za stromem serete na ptáka kiwi. Na tohle jsou tady hákliví. Mimochodem kiwi je ultra-chráněněj, nechtěl bych vidět ten flastr.

Našel jsem proto vhodnej kemp a zažil první šok. Neuvěřitelně přátelská paní domácí Jeanette, Maorka jak vyšitá. Né pokrytecky přátelská, ale přátelsky přátelská. To se podle mě pozná jednoduše tak, že člověk neukončí konverzaci po sérii předem připravenejch otázek, který si zvykl chrlit na každýho hosta, jenom aby to nevypadalo, že je mu úplně ukradenej. Přátelsky přátelskej člověk se zeptá, odkud jste a jaký máte plány, a pak se ptá dál podle toho co, mu odpovídáte. No, kecali jsme asi půl hodiny, a to jsem přijel pár minut po zavíračce recepce. Já nevim, jak to popsat, ale ta paní byla tak pozitivní, že veškerý mý počáteční nálady byly fuč. Dokonce zmínila, že vypadám úplně jako Maori, jenom přízvuk že mám na hovno.

A první noc v Autě? Bál jsem se toho, ale opak se ukázal. Takhle dobře jsem se dlouho nevyspal. No shit! Ráno první vejce udělaný z kufru Auta a hned se člověk cejtí jako doma.

První snídaně v kempu

Kajakování na jezeře Rotorua

Jeanette s jejím milovaným čoklem

50 odstínů zeleni

Kemp byl u jezera Rotorua, a tak jsem si po snídani pučil kajak a jel se projet. A pak to přišlo. Konečně jsem vytáhl svýho speciálního průvodce, kterýho jsem objednával až z daleký Ameriky, a vydal se navštívit první klenoty zélandský přírody. Tenhle průvodce vás chce vzít vás na místa, který nejsou znásilněný turismem. Protože nemám rád davy, takovej způsob cestování bude přesně pro mě. Vybral jsem tři místa, který mi v daný oblasti byly nejsympatičtější a vyrazil.

Zelenej kopec, zelenější kopec, zelenej kopeček, zelenější kopeček. Žádný zahřívání, pustili to do mě plnou parou. Po cestě jen tupě čumíte z auta a přistihujete se, jak si slintáte do rozkroku. Protijedoucím autům můžete vzdáleně připomínat člověka trpícího downovým syndromem. No a jak tak čumim na zelený kopce, tak asi třikrát zapomenu odbočit a připravim si cirka hodinový manko. V Čechách byste v takový situaci normálně pičovali do aleluja, ale tady je vám to úplně jedno. Říkáte si, že je to vlastně dobře, protože si to můžete dát znova.

Zmíněný tři atrakce byly zajímavý, ale nic z čeho bych brečel štěstím. Ve zkratce to byl bublající bazén bláta, menší vodopád a dva podzemní prameny. Nutno říct, že tak průzračnou vodu jsem ještě neviděl.

Rotorua smrdí

Představte si město, kde to všude smrdí po vejcích. Byli jste třeba ve Velkejch Losinách ne? Tam tak smrdí bazén, ale tady tak smrdí celý město, kde žije 50 000 lidí. Lidi si zvyknou na ledacos - bydlet u hlavní silnice, u kolejí, dokonce si zvyknete, že váš soused je alkoholik a kokot zároveň. Ale tohle? Vyřídil jsem tam zbylý papíry, pokecal si půl hodiny s přátelsky přátelskou paní na přepážce banky, nadejchal se zhluboka síry a vydal se dál na jih.

Po cestě tak nějak laboruju, že to zatim bylo dobrý, ale nečekal jsem víc? Skvělej dojem na mě dělaj přátelsky přátelský lidi, ale co se týká přírody, tak jsou to zatim takový Orlický hory na steroidech. Kdybych se zhulil a šel na Králičák, bude to mít podobnej efekt. Uklidňuju se tim, že nemůžu mít všechno hnedka a že to určitě přijde. A ono to přišlo hned vzápětí.

První silnej příběh

Standardně tady nechci popisovat, jak zelenej byl kterej kopec, jak průzračná byla kde voda a jak smrdělo jaký město. To, co jsem zažil u jezera Taupo ve mně ale zanechalo stopu, a tak se trochu rozepíšu. Jedu si tak autem, šilhám do průvodce a říkám si, hmm, co takhle dát si tyhle horký prameny? Venku je zima (tak 9 stupňů), chčije, horkej pramen do toho úplně zapadá. Po chvilce váhání si lehce si přivonim k podpaží a mám jasno. Jedeme se umejt. Přijedu na místo a vydám se k pramenům, kde se mi poprvý rozzáří bulvy. Je tu sice pár lidí, ale přírodní, kamenitý bazénky, od kterých stoupá pára vypadaj fakt dobře. Natěšenej ze sebe shazuju hadry a hážu tradičního lomeňáka mezi partu němčourů a místního stokilovýho Maori, se kterým si všichni chtěj povídat. Vodá má cirka 40 stupňů a já umírám blahem. Po chvíli, co fašouni opustili bazének jsem se pustil do konverzace s bosem.

Riki, kamioňák, 55 let, 9 dětí. Nevim, jak to ty Maorové dělaj, ale s nima tě prostě baví kecat. Kecáš hodinu a ani to nepřijde. Hodně se tě ptá na tvůj život, ty se ptáš jeho. Není to vůbec vlezlý, je to upřímný, přátelský a hodně otevřený. Bavíte se o rodině, vztazích, nebo třeba o rozdílnostech etnik. Říká, že když 20 Maorů najde umírajícího bílýho, pomůžou mu a vezmou ho pod svý křídla, ale když 20 bílejch najde umírajícího Maora, nechaj ho chcípnout. No, minimálně je to názor.

Pak Riki na chvilku ztichne a čumí někam šejdrem. Říkám si, že snad nečumí na prdel tý vyzáblý Švédky? Pak mu oči přeskočí na Němku. Povidam „Riki, you like white chicks, huh?“. Po několika vteřinách totální nepřítomnosti dostávám odpověď „Yiiiiz mate“. Pak vtípkuje, že se Němci bojej dávat hlavu pod vodu, tak mu říkám „Yeaah, pussies…“. No a jak se z nás začali stávat nejlepčí kamarádi, vstal a povídá „Cmon mate, I’ll show ya pool".

Po pěti minutách chůze za úplný tmy jsem znejistěl, jestli mě můj novej BFF nechce třeba majznout palicí. Místo toho jsme ale dorazili k supertajnýmu pramenu obklopenýmu bazénkem o průměru tři metry. Hele romantika jako prase. Jenom já a Riki, přírodní spa, vodopád, pára od vody a do toho svítí měsíc. Tutově se schylovalo k líbačce, když v tom se vynořila Španělka. Fajn holka, co procestovala snad celej svět. Jmenovala se Lidie, stejně jako ty vložky, a výborně jsme pokecali. Z původního záměru se umejt se nakonec vyklubala tříhodinová seance. Tu atmosféru nejde nijak zachytit. Tím spíš, že už byla tma a foťák tohle nedával.

V hlavní roli Riki a Lidie

Hele, nevim, jak na papíře, ale tohle byl silnej zážitek. Ten večer jsem si uvědomil, že to je přesně ten příběh, pro kterej jsem se vydal ven. Kdybych měl každej měsíc zažít jeden takovej, nebudu litovat ani koruny.

I Riki dává palec nahoru

Wellington

Jak jinak trávit čas v hlavním městě, než důstojně! Před odjezdem trajektu jsem měl tři hodiny času, a tak jsem se rozhodnul projít všechna muzea a dělat si zápisky těch nejzajímavějších poznatků, abych se s nimi posléze mohl podělit na blogu. Obešel jsem veškeré pamětihodnosti a polemizoval nad tím, o jaký sloh se jedná.

Velký kulový. Skočil jsem na NZ slevomat, podíval se, jaký maj kupony na Wellington a u položky Ice skating jsem prohlásil „Ty krávo, brusle na Zélandu? To zní bizarně“. Motivace byla silná. V Králíkách jdu bruslit dvakrát do roka zrovna když mrzne, a navíc teď běží MS v hokeji. A tak jsem šel na led.

Po příchodu na mě čekalo skutečně několik bizarností. Zaprvý kluziště bylo hranatý, zadruhý brusle připomínaly hračku z kinder vajíčka, zatřetí jsem se dozvěděl, že večer se chystá první zápas nově vznikající ligy (ještě jednou opakuji na hranatym kluzišti). Kluziště je jinak otevřený čtvrtej týden a lidi se teprve chodí dívat, co je to za podivnost.

Aktivitu jako bruslení nesmíte brát na lehkou váhu

Celý kluziště jenom pro sebe. Bruslil jsem dvě hodiny jako šílenej. Nakonec jsme ještě s provozovatelama střihli báčko dva na dva a já se poroučel na trajekt. Borci to hráli jak rugby a hokejky drželi jak prase kost, ale jinak to bylo super. Tomu říkám důstojná návštěva hlavního města.

Začínáme kempit

Tak konečně jsem na Jižáku. Už jenom výšlapy, výběhy a výjezdy. Standardně to probíhá tak, že se ráno v kempu probudíš, nažereš se, podíváš se na předpověď a rozhodneš se, co s načatym dnem. A na konci každýho dne zase popojedeš o kousek dál. Takže typicky první den v kempu jsem zjistil, že má lejt jak z konve, a tak jsem udělal co? Šel jsem na 30km výšlap otestovat výbavu. V dalších tejdnech mě čekaj několikadenní vejlety 50-80km a tam už nechci zaváhat.

Takhle většinou vypadá ráno v kempu

První track - Queen Charlotte Track

Prší. Jdeš půl hodiny a jseš nasranej. Jdeš hodinu a chceš to zabalit. Jdeš dvě hodiny a je ti to najednou jedno. Užíváš si výhledy, který jsou úžasný. Cesta zpátky je stejná, takže ji třeba běžíš, aby ses nenudil.

Nádherňajs

Divoký počasí

Divoký koně

První výjezd – Dun mountain trail

Tři hodiny hnusnýho stoupání doprovázenýho dvěma hozenýma tlamama a křečema do všech myslitelnejch orgánů, abys pak mohl 45 minut chrochtat blahem při sjezdu plnym šutrů, bláta a jinýho sajrajtu. Nelze nezmínit brod přes řeku, kterym jsem si chtěl zkrátit cestu zpátky. Můj odhad třiceti čísel na nakonec ukázal podstřelenej. No, co vám budu povídat, smočil jsem v tý ledový vodě úplně všechno.

Pivo!

Poslední část tejdne jsem strávil ve větším městě Nelson, kde jsem se potkal s kámarádovou kamarádkou Monikou, která to s pivem umí. Vzala mě do nejlepší indický restaurace, co jsem kdy byl. Taky říkala, že kdo na Zélandu nezkusí práci, užije si ho jen na půl. No, něco na tom nejspíš bude. Budu o tom minimálně přemejšlet. Zatim mě nehne. Tak jsem tam poprvý po dvou tejdnech naklopil jednoho pivsona a šel spát. Byl to náročnej tejden.

Perličky

Moje porozumění zélandskýmu dialektu se lepší. Kromě toho, že huhlaj víc, než třeba Amíci nebo Angláni, tak namísto „e“ vyslovujou „i“. Takže yes je yis, best je bist, seven je sivn atp.

Ve 30 bejt single je tady úplně normální, tak ať mi doma nikdo nic nepovidá. Ema dokonce říkala, že se jí kolegyně diví, že už je v 29 vdaná. Přišla na to řeč ještě v Aucklandu, když jsem s týpkama jezdil traily. Borci říkali, že budou večer doma s mámou, nejspíš u nějaký gamesy. A tak se ptám Pavla, jestli to není divný, když je jim 35. Naopak, je to tady úplně normální. Takže jestli si do Čech nic nepřivezu, tak aspoň tuhle skvělou výmluvu.

Vzpomínka na první trail