Tejden 11-23: Zpátky na honu!

Jak jinak se vrátit na scénu než špatnym záchodovym selfíčkem. Nedávám ho sem náhodou. Tahle fotka regulérně rozbrečela mámu. Pomyslela si totiž, že se mám špatně, že živořim, že tady trpim. Opak je pravdou. Mám se skvěle, jen vypadám jak mexickej drogovej baron.

Než se vrátim zpátky k honění Gandalfa, slušelo by se asi shrnout, co jsem vlastně poslední tři měsíce dělal.

Radku, co jsi tedy dělal?

V první řadě jsem konvertoval k poměrně radikální větvi mamvpičismu. Že jsem o sebe nedbal a nechal si narůst nevkusnej knírek už jste si všimli. Přesto všechno jsem na farmě dostával komplimenty, jakej jsem to pěknej hoch a že si mám dávat pozor na holky. Že mi to říkali šedesátiletý perverzní Němci už snad dodávát nemusim. Hranolkářky mě naopak poměrně často chválily, že voním výkalem. Na farmě to byl kompliment, známka dobře odvedený práce.

Konec farmaření

Po tříměsíčním působení jsem se se slzou v oku rozloučil se čtyřma farmářkama a 70 tisíci lososama. Budou mi chybět, byla to neuvěřitelná zkušenost. Kdybych měl nějak zhodnotit svoje angažmá a sesumírovat, co mi to vlastně dalo, vypíchl bych následující:

• Nic už mi nesmrdí. Ani tvrdá práce rukama, ani rybí vnitřnosti. Snad jen rybí tuk, kterej se usazuje na hladině septiku a vesele hnije. Občas je to potřeba vyčistit. Dámy a pánové, to smrdí tak, že je to normálně slyšet.
• Jsem schopen poměrně profesionálně usmrtit rybu. Zabít první rybu bylo těžký, zabít padesátou už byla rutina. Až o mě přestane bejt v IT zájem, potkáte mě na Vánoce u penny marketu ve flanelový bundě prodávat kapry.
• Naučil jsem se trochu setřit a trochu jsem se uskromnil. Jenom trochu. Nic se nemá přehánět.
• Naučil jsem se obsluhovat takový to monstrum na přípravu kafe. Nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit. Dotáhl jsem to na docela pitelný espresso a kapučino. Profíci v pěně kreslí obrázky stroměčků a kytiček. Já skončil u docela povedený prdele.
• Nechal jsem vznikout citrusovej sad zasazením 100 stromků. Je divný říct, že jsem na sebe hrdej?
• Nedělení příloha pro zahrádkáře aneb jak jsem postupoval:
• Vykopat dvě stě metrů odvodňovacích kanálů. Citrusy nemaj v lásce vlhko.
• Vystlat kanály štěrkem, položit drenáž, zasypat štěrkem.
• Odplevelit pozemek.
• Podél kanálů vykopat 100 děr, navozit do nich kompost, namíchat ho s hlínou, zasadit stromky, na závěr obsypat stromky dřevěnýma třískama.
• Modlit se, že jsem nic nezkurvil a že mě za rok nezažalujou.

Můj sad

Nejoblíbenější činnost - tahání tun fekálií

Kafe ala prdel

Drůběž

Zevlování po Golden Bay

Je strašidelný poslouchat lidi, který pětkrát obletěli celej svět a nakonec zůstali v Golden Bay se slovy, že je to nejlepší místo na zeměkouli. Těžko se to vysvětluje, je potřeba to zažít. Sluníčko, krásný pláže, hipíci a holky, co si neholí (nejen) podpaží. Co víc si přát?

Potkáte tu hodně lidí, který si uměj život udělat tak, aby jim vyhovoval. To může znít dost samozřejmě, ale myslim, že třeba u nás to lidi moc neumí. Tady to vypadá tak, že máš pozemek na konci světa, neplatíš nájem, z pramenu čerpáš vodu, energii vyrábíš ze solárních panelů, v zimě topíš v kamnech a pracuješ jenom pár dní v tejdnu, protože víc peněz prostě nepotřebuješ. Zbylej čas se věnuješ tomu, co tě baví. Ať už je to pálení vlastního chlastu, nebo pěstování ovoce, zeleniny a zázračnejch bylin. Že se potom chlast chlastá a zázračný byliny balí do papírovejch trubiček už snad zmiňovat nemusim. Co ti přebejvá pak směňuješ se sousedama za to, co přebejvá jim. Idylka ne?

Tady se bydlelo

Podobně to má zařízený Vladimír, představitel bohémskýho života a zlatejch českejch ručiček. Původem týpek z Brandejsa nad Labem, kterej tady žije přes deset let a domů už se zřejmě nikdy nevrátí. Vladimír maká tři dny v tejdnu v autoservisu hned vedle Nirvány a jeho volnočasová aktivita je pálení prvotřídního chlastu, kterej už poslal do kolen nejednoho kiwíka. Jeho absint tady zná každej. I já. Nezapomenu, jak jsem tam kdysi po flašce vína poslal kolmicí panáka a na pět minut se mi zastavil svět. Jinak jsme tu chlastali poměrně pravidelně a udělal jsem si tu v sousedství i pár známejch. Říká se o mně, že jsem to tady „zRadikalizoval“, takovej místní vtípek.

Po lososech jsem v Golden Bay ještě měsíc vydržel a dle místního prověřenýho vzorce jsem směňoval svoje tělo za jiný komodity. Jednak to byly stavební práce na Vladimírově pozemku, kde jsem se tři dny v tejdnu věnoval betonování, spárování a dalším univerzitním disciplínám. Na oplátku jsem bydlel a žral zadarmo. A že jsme si žrali - řízky, guláš, svíčková a budvar byly na denním pořádku. Druhak jsem učil Kerryn češtinu. Kerryn má na starosti několik obchodů v Takace, a tak jsme doučování směnili za nový běžecký boty. Moje první minimalistický boty, který už bych za nic nevyměnil. Zbytek tejdne jsem se potloukal po okolí, popíjel kafíčko, běhal a cvičil jógu. A taky jsem závodil, kdo dřív přeřízne špalek. Prostě jsem byl divnej. Ale bylo to zábavný.

Malej a velkej

Dáváme dokupy základy pro soláry

Nový boty

Shambala - tady jsem chodil běhat

Dali jsme druhej nejrychlejší čas

Vladimír se potkal s celebritou

Zpátky za dobrodružstvím

Těžko se mě zvedala prdel, ale věděl jsem, že pokud chci ještě něco procestovat, musim vypadnout. Vladimir mi pomohl dát dokupy Auto, za což mu tímto ještě jednou děkuju, a já se s Takakou po čtyřech měsících rozloučil. Na to, že jsem tady chtěl původně zůstat jednu noc se to docela zvrtlo.

Nastartoval jsem Auto, oprášil svoje ultimátní americký průvodce, nakoupil jabka v akci a vydal se směr západní pobřeží Jižního ostrova alias Veskoust. Dlouhá pauza od cestování ve mně vyvolala tu samou panickou nervozitu, kterou jsem zažil po příletu na Zéland. Tentokrát jsem se do toho ale dostal velmi rychle.

Zde je mapka Zélandu, kterou budu používat pro ilustraci mýho cestovatelskýho snažení. Jedná se o politicko typografický speciál, který nelze nebrat vážně. Červenou čarou označuju, co jsem už procestoval, zelenou označuju úsek, o kterym budu povídat.

Vestkoust

Vestkoust je známej pro déšť, pískomrdky a taky uhlí, jak už mapka napovídá. Jinam tam toho k vidění moc není. Stejně jako většina lidí jsem ho měl v plánu zneužít pro přejezd mezi plážovym severem a jezerovym jihem. Největší taháky Vestkoustu měly bejt dva ledovce a prdící díry. No, tak se na to poďme podívat.

Palačinkový skály a prdící díry

Uznávám, že název týhle kapitoly zní strašně, ale nijak zvlášť jsem ho nepřikrášloval. Městečko Punakaiki je známý pro tzv Pancake rocks a blow holes. Tady je důkaz.

Standardně moc nemám rád místa, kde zastavíš, vyskočíš z auta, prodereš se hordou Číňanů, uděláš tři selfíčka s místní atrakcí a zase jedeš dál. Přesto musim uznat, že mě Palačinkový skály bavily. Návštěvu je potřeba načasovat na příliv, jinak to nemá vůbec žádnej význam, což jsem si sám ověřil, když jsem se tam vydal za deště a odlivu. To byl hrozně debilní nápad, protože jsem překvapivě nic neviděl a ještě jsem zmoknul. Vše jsem pak napravil a dle regulí dorazil za přílivu a svitu sluníčka.

Probíhalo to zhruba tak, že jsem tam stál asi půl hodiny a užíval si každou velkou vlnu, která nám po nárazu do skály orosila čela. Klukovská radost mi vydrželo do chvíle, než přišla vlna vln. Absolutně bez přípravy jsem dostal belíkem slaný vody přímo na rypák. Bunda na sračku, trenky na sračku, boty úplně nejvíc na sračku. S výrazem rozmazlenýho fracka jsem se posunul o pár metrů dál, abych se z toho vzpamatoval. Další hodinu jsem se opodál na sluníčku sušil, a se špetkou zdravý škodolibosti pozoroval nově příchozí, který potká stejnej osud. Až na nebohou pětiletou holčičku jsem se všem strašně vysmál.

Popravdě nevim, co to má společnýho s palačinkama

Když přijde vlna

Prdící díra

Franz Josef a Fox

Tak tyhle jména jsou názvy dvou ledovců, který měly bejt hlavní atrakce Veskoustu. Několikahodinovou cestu podél pobřeží, kde jsem se za svitu sluníčka postupně přibližoval zasněženejm kopečkům, jsem si užíval. Po všech těch plážích tohle byla příjemná změna, která mě trochu připomněla pocit našich alkovejletů do Alp. Náladu mi ale pokazil příjezd do vesnice Franz Josef, kde jsem okamžitě pochopil, že tady jde v první řadě o byznys. Ve vzduchu jsem cejtil něco ve smyslu „hele mladej, buď nám zaplatíš 4000 za helikoptéru a my tě vezmem nahoru na ledovec, nebo uvidíš piču“. 4000 jsem nezaplatil, takže uvidim co? Nakonec jsem aspoň obešel treky, který se trochu přibližujou ledovci, ale na žádnym vrcholu jsem vrcholu nedosáhl. Každou minutu okolo tebe proletí helikoptéra a ty čumíš na hnědou masu ledu, která pomalu ale jistě taje. A tak z toho chtěj tyhle městečka logicky vytřískat maximum, než se po nich za pár let slehne zem. No ty helikoptéry tomu tání ledovců taky moc neprospějou, nebo?

Celkovej dojem je takovej, že to nemůže nijak překvapit někoho, kdo byl někdy v Alpách. Unikátní na tomhle prostředí je fakt, že všude okolo vás je deštnej prales, což ve mně ale žádnej zvláštní pocit nevyvolává. Asi jsem jenom barbar. Výšlapy jako takový ale byly zábavný, strmý, šutrovitý, skákací a lehce vodopádový. Extrašmrnc treku dodala informační tabule, kde si můžete přečíst, komu a jak se tady podařilo umřít. Lidi tady ale neumíraj kvůli neúprosnosti místní přírody, nýbrž kvůli neúprosnosti svý totální demence. Jednou jsem se na cestě potkal s Johanem ze Švédska, se kterym jsem si výborně pokecal o astrofyzice a budoucnosti lidský rasy, podruhý jsem v půlce výšlapu haluzově potkal Libora, se kterym se známe z Golden Bay, a kterej měl podobný plány jako já. Takže jsme se na několik následujících dní spolčili a jeli dobejvat další kus Kiwilendu společně.

Vrchol Vestkoustu pro mě byly definitivně prdící díry, výběh podél starý železnice, která kdysi sloužila v týhle těžařský oblasti pro převoz dřeva a uhlí, a nakonec jezero Matheson, který dává za ideálních podmínek velkolepý zrcadlový odrazy. A ideálních podmínek jsme se dočkali.

Charming creek walkaway - těžařská stezka

Charming creek walkaway - na cestě k uhelnejm dolům

Beds, beer, meals - i takhle tady vypadá vesnice

Vesnice Franz Joseph - byznys kam se podíváš

Výšlap k ledovci Franz Josef

Po cestě přišel předčasnej vrchol výpravy

Oficiální vrchol - ledovec Franz Joseph

Jezero Matheson u ledovce Fox

Lake Matheson

Wanaka a Queenstown – oblast jezer

Za ty dlouhý měsíce, co jsem se s turistama v Nirváně bavil, komu se kde na Zélandu líbilo, nikdo nezapomněl zmínit, že Wanaka je úžasná. Není divu, že jsem se nemohl dočkat, až se tam dostanu. Wanaka společně s Queenstownem představujou strategický body v oblasti jezer (Southern Lakes), která je nejvyhlášenějším centrem zimních a adrenalinovejch sportů na Zélandu. Rozdíl mezi oběma městy je ale poměrně zásadní. Wanaka je klidnější a má blíž k přírodě, Queenstown je naopak dost rušnej a chlastací. Kdo si myslí, že to u mě vyhrál Queenstown, ten se mejlí.

Protože jsem dorazil krátce po sezóně, mohl jsem si o lyžování nechat zdát. Zpětně jsem ale usoudil, že 2500 za den na sjezdovce bych stejně nedal. To si radši půjdu zaplavat s delfínama, to v Králíkách nemáme (zatim). Lidi, co lyžovat byli, říkaj, že kdo byl v evropskejch Alpách, ten bude srovnávat v neprospěch Zélandu. Místní resorty jsou údajně menší a kvalitou sjezdovek zaostávaj. Pokud si chce ale někdo trochu zpestřit cestování a zamachrovat na fejsbuku fotkou v přeskáčích na Zélandu, směle do toho.

Queenstown je vyhlášený adrenalinový centrum a kolébka bungee jumpingu, kterej se tu poprvý komerčně skočil v roce 1989. V identický podobě a na identickym místě si ho můžete skočit i dnes (47m volnej pád na dno kaňonu). Bežně se tu ale skáče už ze 130 metrů. Kdo je úchyl a rád se dívá na lidi, který trpí, bude ho bavit tahle slečna, která se rozhodla bejt statečná a skočit ten nejvyšší bungee.

AJ Hackett - kolébka bungee

Za sebe můžu jenom potvrdit slova turistů, že Wanaka je úžasná a Queenstown rušnej a drahej. Co se týká toulání přírodou a poznávání okolí, je toho tu hromada, takže jsem v týhle oblasti nakonec setrval skoro dva tejdny a obešel, co se dalo. Jinak ale nikam daleko jezdit nemusíte, abyste se mohli kochat. Jakmile přijedete do Wanaky, na stříbrnym podnosu dostáváte výhledy na pláž, jezero, zasněžený vrcholky hor a modrý nebe (kombo 4). To všechno doplněný roztomilejma kavárnama a přiměřenym nočnim životem dělá z Wanaky místo, kde se ti nemůže nelíbit.

Po celou dobu jsem bydlel v kempu s partou moravskejch metalistů, kterou jsem poznal v Golden Bay – Martin, Danča a Libor, se kterym jsem přijel. Tak nějak jsme zevlovali po okolí, sem tam se ožrali a chodili vařit na „public BBQ“. Prostě dvě plotny na pláži s libovym výhledem a navíc zadarmo. Tohle jsem si hodně oblíbil. S klukama jsem taky jezdil na kopce skákat paraglide. Kluci lítali, já závistivě čuměl. Musí to bejt osvobozující pocit.

Po příjezdu do Wanaky

Public BBQ

Kus krávy a žateckej hnus

Kopce okolo Wanaky

Kluci na paraglidech

Výšlap na Rocky Mountain

Jezero u Rocky Mountain

Stylovej hotýlek v lyžařskym středisku Cardrona

Musel jsem

Nejslavnější strom Wanaky

Ze všech okolních vejletů musim vypíchnout výběh k ledovci Rob Roy, kterej mě naprosto ohromil a s oběma komerčníma ledovcema (Franz a Fox) si vytírá prdel levou rukou. Jednak si ho musíš zasloužit tzn. žádná helikoptéra, ale hodina a půl po zkurvený šotolině, kdy tě tvoje vlastní auto nenávidí, a následující dvouhodinovej stoupák, kterej je pro trailovej výběh naprostá balada. Jakmile vylezeš, otevře se ti pohled, kterej nevidíš každej den. Obří masa ledu položená vysoko na kopci obklopená 300 metrovýma vodopádama, sluníčkem, lesíkem, minimem lidí a podpořená pocitem zaslouženosti. Kombo 6 jako vyšitý. Ležel jsem hodinu v trávě, sušil zpocený trenky a kochal se. Rob Roy to dotáhl mezi moje nejlepší zážitky.

Po cestě k Rob Roy

Na treku

Dlouhej vodopád a ledovec

Malej vodopád a ledovec

Ten vlevo má 300m

Na závěr jsem se rozhodl udělat něco, co už jsem chtěl udělat delší dobu, jenom mi chybělo odhodlání, správný místo a správný načasování. Protože se tady všechno potkalo, nebylo nad čim přemejšlet (jen nad tou nehoráznou cenou přemejšlim doteď). Unikátní zážitek.

Platforma 109 metrů nad dnem kaňonu

Volnej pád zakončenej houpačkou napříč kaňonem

Perlička

Co má udělat nebohej turista, kterej se zmateně točí v kruhu, protože má vybitej telefon a ocitl se v zemi, kde je všechno drahý, internet je na příděl a za stromem se nesmí srát? Jít do knihovny. Ano, knihovny jsou tady nejlepší útočiště, když máš pocit, že tě Zéland nemá rád. Je tam teplo, internet, elektrika a hajzly. Nic jinýho nepotřebuješ. A taky si samozřejmě můžeš pučit knížku. Já to většinou zfouknu všechno najednou a občas se i vzdělám. Tohle je třeba knihovna v Takace, kde jsem se dozvěděl něco o lachtanech, o lásce k šití a kundokočkách.

Co je sakra kundokočka?