Tejden 24: Zvířátka a vidláci

Glenorchy - na cestě za dalšim dobrodružstvím

Po veleúspěšném díle „Zvířátka a hipíci“ přichází díl druhý. Dětičky, zbystřete!

Tenhle tejden si budu dlouho pamatovat. Komba se sčítaly, protože nový zážitky přicházely, když nadšení z předchozích ještě nevyprchalo, a já si občas nebyl jistej, jestli se mi to jenom nezdá. Vezl jsem se na vlně nezapomenutelnejch zážitků, který do mě Zéland pral koňskou injekcí. Podělim se o tři z nich.

Opouštíme Queenstown

a míříme do Fiordlandu

Modrej tejden

Fiordland

Fiordland je oblast jižního ostrova, která je považovaná za osmej div světa a tak trochu symbol Zélandu. Nejvyhlášenějším místem Fiordlandu je Milford Sound, dlouhej úzkej záliv formovanej miliony let pohybem ledovců. Milford je vyhlášenej pro svoji nekonečnou krásu a nekonečný množství pískomrdek. Jestli jich na Vestkoustu bylo hodně, tak tady jich je nejvíc. Víte, odkud se vzaly?

Legenda říká, že když pán bůh stvořil Milford Sound, bylo to tak nádherný místo, že se bál, aby tam lidi nezůstávali. Stvořil proto pískomrdky, který měly zajistit, že všichni, co přijdou, zase odejdou a uvolní tak místo novejm obdivovatelům. Hele, jestli je tohle pravda, tak by pán bůh zasloužil nakopat prdel. Pokud měl skutečně takový obavy, měl radši zajít na imigrační oddělení, v papírech najít kvóty na víza a v kolonkách Němci a Francouzi udělat dva obří škrty plus podpis. Ušetřil by všem spoustu starostí. Mimochodem fašisti s příchodem tepla začali celkem brutálně válcovat milovníky šneků a je jich tady teď asi jako Číňanů v Queenstownu. Prostě moc. Je jich tady tolik, že to vadí jim samotnejm a sami před sebou se schovávaj a hrajou si na to, že nejsou Němci. To je hrozně srandovní pozorovat. Na druhou stranu je docela chápu. Letíte 20 000km daleko, abyste poslouchali ten stejnej jazyk všude okolo? Je to podobný jako když jedete do Chorvatska a vyvalíte se na pláž, kde jste obklopený tunama českejch jsemvpičistů, paštikářů s ponožkama v sandálích. Nechtěl jsem náhodou mluvit o Milfordu?

Trek okolo Milford Sound je jeden z Great Walků, kterej si ale bohužel nemůžete udělat podle svýho. Je nařízený, kolik dní ho musíte jít, kde máte spát, jak se máte dostat zpátky a kolik máte zaplatit. Za čtyři dny chůze dáte skoro 8000 a to jsem nedal. Místo toho jsem si zaplatil půldenní projížďku na lodi, která nás vzala napříč zálivem za desetinu ceny treku. Prší tu 200 dní v roce, ale my měli štěstí. Svítilo slunko. Nicméně říká se, že tady na počasí nezáleží. Že Milford je za každýho počasí jinej a pokaždý jedinečnej.

Kdybych to měl nějak zhodnotit, řekl bych, že to bylo dobrý a za ty prachy to stálo. Mrzí mě, že nejsem schopen vykoktat víc, ale do toho mě přece nikdo nutit nemůže. Jo, byli jsme obklopený vysokejma skálama, ze kterejch se semtam valily mohutný vodopády, na šutrech se semtam opalovali lachtani a sluníčko nám loupalo kůžičku z nosánků. Ale jste tam s hromadou dalších lidí a okolo vás proplouvá hromada dalších lodí. Celý mi to trochu připomnělo vyhlášenou Halong Bay ve Vietnamu, kde jsme byli loni. Aniž bych myslel na to, že je to zase jenom byznys, něco mi zkrátka nedovoluje si to užít tak, jak bych si představoval. Ale jo, jak říkám, bylo to dobrý.

Ráno v kempu

Hned po příjezdu k přístavu Milford Sound

Lachtaní rodinka

Vodopád dne a vrchol plavby

Opustil jsem Milford a začal se rozhodovat co dál. Měl jsem možnost přejet rovnou na východní pobřeží ostrova a ušetřit nějakej čas, anebo se vydat podél Fiordlandu dál na jih, kam moc lidí nejezdí a kde se žádný vyhlášený místa nevyskytujou. Rozhodl jsem se pro dobrodružnější variantu a valíl to dál na jih bez jakejchkoliv očekávání.

Zhruba po dvou hodinách cesty dostávám pravej hák přímo na bradu. Po pravý straně se objevuje něco, co mě nutí šlápnout na brzdu a prudce stočit volant doprava na pláž. A pak už jen čumět. A žasnout. Čumět a žasnout. Jezero, ze kterýho vystupuje dobrejch dvacet ostrůvků zahalenejch v mlze. Různá vzdálenost ostrůvků od břehu společně s hustou mlhou namalovaly nenapodobitelnou kaskádu obrysů, která vyzařovala něco tajemnýho. Tu atmošku na fotku nejde zachytit. Zachytíš maximálně obrázek, kterej ti ten pocit může připomenout. Nic víc.

Zpětně jsem si musel zjistit, že tohle jezero se jmenuje Manapouri

Neuvěřitelná atmosféra

Koronae se jednoho dne vypravila hluboko do deštných pralesů, kde nešťastně upadla a uvízla. Její sestra Moturua se jí vypravila hledat. Když ji našla, zjistila, že sestře nejde pomoci. A tak tam s ní zůstala, dokud obě nezemřely. Z jejich slz vzniklo jezero Manapouri. To v překladu vyjadřuje úzkost a bolest. Tak praví maorská legenda. Nevim jak vám, ale mě tohle připadá lepší příběh, než to, že se někde posouvaly ledovce.

Denní porce nadšení pro mě v tu chvíli byla vrchovatě naplněná, a tak jsem se rozhodl pokračovat v cestě dál na jih. Po deseti minutách dostávám kopačku přímo do koulí. Příroda během vteřiny vyměnila všechny kulisy. Pršelo a zároveň nepršelo, sluníčko svítilo a zároveň nesvítilo, bylo zataženo a zároveň nebylo zataženo. Co to kurva je? Nekonečná zelená louka posetá ovcema, v pozadí se prsej bílý vrcholky hor a někdo naprosto dokonale nasvicuje celou scénu. Ta se s pohybem mraků každejch pár sekund mění. Naskakuje mi husina a já nechápu, co se děje. Popojíždim a každejch padesát metrů zastavuju, dávám výstražný a potichu si šeptám „ty pičo, ty pičo“. Nikdo kromě mě široko daleko není a auta jakoby neexistovaly. Tenhle stav jsem zažil asi podruhý v životě a pojmenoval jsem ho nonstop jawdrop.

Chápeš to?

Chápeš to?

Nebyla to ani tak síla obou míst, který mě ten den totálně odvařily. Byla to síla momentu, načasování, energie, ticha a především mýho vlastního vnímání. Všechno se tady potkalo a čas v tu chvíli přestal existovat. Někdo jinej by stejnou trasu profrčel během pár minut, já tam ale zůstal až do setmění. Nebylo kam spěchat. O těchhle místech nikdo nikdy nemluvil, přišly bez pozvání a za nic jsem neplatil. A budu si je pamatovat do konce života.

Na cestách

Zůstal jsem věrnej mamvpičismu i na cestách. Většinou spim načerno někde za křovim. Zatim mě nechytli, ale jsem přesvědčenej, že je to paradoxně bezpečnější, než spát na oficiálních místech. Z jednoho „bezplatnýho“ mě nedávno celkem nevybíravě vyhodili, že prej je akorát pro dvanáct aut a já přijel jako čtrnáctej. Takže nasrat, pánové, na takovejch místech už mě neuvidíte. Občas prespim v backpackeru, ale fakt mě nebaví spát na pokoji s dalšíma pěti lidma, který se snažej potichu prdět. Dělaj to všichni. Pár lidí jsem se na to dokonce ptal a každej mi to potvrdil. Kdyby to všichni dělali nahlas, bylo by se aspoň čemu zasmát.

V Autě mám bordel skoro jako ženská. Tak tak se do něj sám vejdu. Kdybych náhodou potkal stopařku, nahou a nadrženou miss Venezuela, musel bych se slušně omluvit se slovy, že bohužel nemám místo, protože jsem nakoupil hromadu jablek v akci.

Plán pořád nemám, mám jen hrubou představu, kam bych se chtěl podívat. Denní plánování probíhá zhruba tak, že si ráno strčim prst hluboko do nosu a podle toho, co vytáhnu, se rozhodnu, co bude dál. Každej den popojedu o 100-200km. Když se mi někde líbí, zůstanu dýl. Abych ušetřil nějakej čas a zároveň potrénoval, tak většinu treků běhám. Víc toho pak za den stihnu a vejlet jako takovej dostane trochu jinej náboj.

Jabka z akce

Výběh na Kepler Track

Výběh na Key Summit - část Routebourn Track

I takhle se tady brodí

Papoušek Kea - tyhle drzý ptáky potkáte po cestě na Milford

Vidlákov

Po cestě dál na jih jsem cejtil, že v týhle oblasti Zélandu skutečně chcípl kokršpaněl. Na cestách jsem zpravidla potkával místní farmáře, který jezdili jako hovada. Tak trochu to na mě celý působilo jako Zélandskej vidlákov. Po oblastech, který mě finančně ždímaly, jsem atmosféru sena a vidlí vítal. Kromě toho jsou lidi v týhle oblasti neuvěřitelně odolný. V hlavním městě vidlákova, Invercargillu, jsem se nestíhal divit. To, že lidi chodí občas bosi, už jsem říkal, ale že každej druhej vidlák vychází z bazénu v 8 večer naboso a v šortkách, když venku fouká a teplota je 5 stupňů, to prostě nechápu. Ráno, když jsem se probudil a šel si zaběhat, potkávám nezávisle tolik běžců, kolik jsem nepotkal za poslední měsíc. Korunu tomu dala šedesátiletá paní, která se v rámci tréninku chystala potřetí vyběhnout ten nejbrutálnější krpál široko daleko. Když jsem se s ní dal pod kopcem do řeči, jen tak zmínila, že se právě vrátila z ultramaratonu v Peru. Respekt, respekt, respekt. A taky ohromná inspirace.

Jeskyňka

Druhej příběh je docela bizarní, ale chci ho tu mít. Nečtěte ho, je to ztráta času.

To jsem se takhle na doporučení místních vydal do jedný jeskyně - Clifden Cave. Po hodině plazení se černočernejma tunelama jsem měl údajně uvidět komnatu plnou glowwormů. To jsou červi, který ve tmě svítí, aby nalákali potravu. Často se za takový jeskyně platí, protože s tebou musí jít průvodce. Tohle bylo zadarmo a tak nebylo co řešit. Brožura doporučovala jít tam ve skupině aspoň dvou lidí, a taky aby každej s sebou měl dvě čelovky a náhradní baterky. Nojo, jenže tyhle brožury toho nakecaj. Taky se tam prej nemá chodit po vydatnym dešti. A že chcalo. Před vstupem postupně potkávám zmatenýho Francouze v disko hadrech a dva metry dlouhou Němku, říkejme ji třeba Brůmhilda. Domlouváme se, že to dáme společně. Po letmý kontrole zjišťuju, že jsem s jednou čelovkou nejlíp vybavenej dobrodruh. Diskofrancouz nemá nic, jen brejle a uplý rifle. Němka má kabelku a malý příruční světlo. Usuzuju, že to bude brnkačka, chopim se vedoucí pozice a vydáváme se vstříc tmě a totálnímu neznámu.

Po patnácti minutách zjišťujem, že to úplná prdel není, a že kombinace plazení, horolezení, brodění po koule hlubokejch proudů vody a neustálý předávání si Brůmhildiny lampy je docela komplikace. Diskofrancouz se mezitim ukázal bejt docela posera a totální pohybovej antitalent, kterýmu všechno trvá třikrát dýl než Brůmhildě. Kromě toho mu šíleně smrdí z držky, cehož si nejde v tak ztísněnym prostředí nevšimout. Jeho dech mě tak neustále drží při smyslech.

Dostáváme se pomalu do pasáží, který je čím dál těžší překonat a kde malá chyba může znamenat průser. Při představě, že uklouznu a rozbiju si hlavu o šutr a Diskofrancouz s Brůmhildou by se měli vrátit pro pomoc, uznávám, že si chybu dovolit nemůžem. Cesta je natolik adrenalinová, že zvědavost bohužel vítězí nad zdravym rozumem, a tak pokračujem hlouběji do jeskyně. Některý pasáže nám trvaj třeba i deset minut a vždycky si říkáme, jaký je štěstí, že nemusíme stejnou cestou zpátky. Zhruba po hodině jsme došli k místu, který bylo tak brutální, že jsem rozhodl, že dál nepůjdem. Dva metry pod náma byl velkej bazén, kterej nešlo obejít, a do kterýho se valil mohutnej proud nový vody. Nebylo jasný, jak je to hluboký a pokud bysme tam skočili, nešlo by se už vrátit zpátky. Museli jsme se vrátit.

Zatopenej vchod do Clifden Caves

Uvnitř

Nejen vinou Francouzova dechu začlo bejt docela dusno. Všichni jsme cejtili nejistotu, že některý pasáže na cestě zpátky nedáme. Při představě, že navíc dojdou baterky, bysme byli úplně v prdeli. Diskofrancouz se po cestě ukázal bejt nejslabší článek a zasloužil padáka, nicméně jsme se snažili fungovat jako tým a pomáhat mu, ikdyž to pro mě s Brůmhildou bylo občas nebezpečný. Vrcholem návratu byla pasáž, kdy jsme po téměr kolmý a kluzký stěně museli vyšplhat zhruba čtyři metry vysoko. Díky několika záchytům a vzpírání se proti bočním stěnám jsem se dostal nahoru. Myšlenka byla zeshora pomoct ostatním, pokud by měli problém. Diskofrancouz šel druhej a málem nás všechny zabil. Ve třech metrech se zasekl a tak jsem ho chtěl za ruku vytáhnout. Ve chvíli, kdy jsem ho začal tahat se místo botama začal zapírat nepochopitelně kolenama a tak uklouz. Scéna jak z akčního filmu, kdy já diskofrancouze držim ve vzduchu zatímco on zmateně kope nohama a snaží se znova vzepřít. Kdybych ho pustil, sletěl by dolu na Brůmhildu nebo se totálně rozbil o šutry. Nakonec se vzepřel a já ho vytáhl k sobě. Za záchrannou akci jsem byl z bezprostřední blízkosti odměněn litrem teplýho vzduchu přímo z jeho rozbitýho pajšlu. Výdech byl doprovázenej slovy „senk ju“ a smradem tak intenzivnim, že by donutil masařku odletět z hovna. Nezapomenutelnej moment.

Když jsme se pomalu blížili východu, došlo nám, proč to bylo tak náročný. Zjistili jsme, že jsme šli celou dobu špatnou chodbou mimo značenou trasu. Nezbylo, než uznat, že jsme dementi, který měli zatracený štěstí. Kromě toho jsme zjistili, že jsme do jeskyně vstoupili východem a že jsme v komnatě se svítícíma červama byli od začátku. A tak jsme zhasli obě světla a kochali se zaslouženym pohledem. Ten připomínal noční oblohu plnou zelenejch hvězd.

Unikátní zážitek jsme s Brůmhildou zakončili obědem v Autě. Anna se ukázala bejt pohodová holka, která na Zéland přijela dojit krávy. Potvrdila, že jih ostrova je strašnej vidlákov, kde se nedá nic jinýho než chlastat. Taky říkala, že je tu nejvyšší procento sebevražd, a že se ji snaží každej kiwík ošukat. No, tak to byla taková kulturní vložka.

Není prdel to vyfotit

...a tak jsem jednu ukradl

Slavnostní návrat

Curio Bay

Jedním z důvodů, proč jsem se vydal směr na jih, bylo Curio Bay. Říkalo se, že se tu u pláže občas mihnou takový malý delfíni (Hectors dolphin) nebo kosatky a hlavně že je tady možný vidět vzácný žlutooký tučňáky v jejich přirozenym prostředí. Moje dva dosavadní pokusy o to vidět tyhle tučňáky dopadly docela tragicky. Jednou jsme s Liborem na honu na tučňáky měli štěstí a jednoho jsme z 50 metrů zahlídli. Blíž jsme ale nemohli. Hrozila bynnám pokuta skoro 200 tisíc. I tak jsme měli radost. Podruhý na plavbě na Milford se jeden ukázal na břehu daleko od lodi. Oba moje pokusy o vyfocení dopadly tak, že to spíš vypadá jako zasviněná čočka, než že je tam tučňák. Posuďte sami.

Najdi tučňáka aneb pokus č1 na Vestkoustu

Najdi tučňáka aneb pokus č2 na Milfordu

Vyrazil jsem na hodně zvláštní pláž, která je pozůstatkem 180 miliónů let starýho pralesu z období jury a rozhodně nevypadá jako klasická pláž. Ve skutečnosti je to plošina tvořená zkamenělýma stromama. No a tady je prej možný před západem slunce vidět tyhle plachý tvory, který jsou považovaný za nejvzácnější tučňáky na světě. Jejich populace se počítá ve stovkách.

Curio Bay - zkamenělej prales

Kromě mě se na pláži průběžně pohybovalo dalších dvacet lidí. Pozoroval jsem, jak jsou lidi netrpělivý a omezený. Přijdou tam s očekáváním, že na ně všichni tučňáci celej den čekaj na pláži. Takže většina jich vydrží deset minut a zase mizí. Já čekal skoro dvě hodiny, ale dočkal jsem se. Slunce zapadá a v dálce z vody vyskakuje první frajer. Po pár minutách druhej. Lidi začínaj zmateně pobíhat a fotit svejma superdrahejma foťákama. Nikdo ale nesmí blíž než na deset metrů. Na celou situaci přišla dohlídnout místní autorita.

První frajer se vrací z roboty

Druhej frajer hned za nim

Oba týpci se každý dva metry zastaví, rozhlídnou se, kudy půjdou dál, a zase se posunou. Jejich cílem je dostat do svejch hnízd a nakrmit mladý. Lidi jim nesmí bránit v průchodu. Zatímco ostatní stále zmateně pobíhaj a hledaj nejlepší místo na fotku, já dál sedim na stejnym místě a ani se nehnu. Z nějakýho důvodu se oba tučňáci rozhodli jít směrem, kde sedim já. Když se přibližujou na dva metry, začínám zářit. Jako bych byl jedinej, komu ty kluci věří. Za odměnu mě nechávaj fotit z bezprostřední blízkosti. Limit deseti metrů pro mě v tu chvíli neplatil, protože to oni přišli za mnou. Zatímco já prožívám intenzivní propojení s vesmírem, ostatní musej bejt nasraný, protože kromě tučňáků maj na fotkách mě. Výjimečně doporučuju zkouknout i videa. Garantuju, že něco tak roztomilýho jste dlouho neviděli.

Na vlně posledních dní jsem se druhej den rozhodl přijít o svý surfařský panictví. Kde jinde, než na takovymhle místě. Na pláži nikdo a individuální lekce za litra. To jde.

Budete mi věřit, když řeknu, že si s náma na vlnu přišli hrát delfíni? Ikdyž to bylo jen na minutu, člověk ví, že tohle už dost možná nezažije. Celej tejden byl neuvěřitelnej, ale tahle minuta byla minuta mýho cestování, možná mýho života.

Porpoise Bay - mý serfařský a delfíní poprvý

Když cestuju, nehledám primárně krásný místa, hledám zážitky. Vyhlášený místa po sobě můžou zanechat pěknou fotku, ale nulovej zážitek. Stává se mi to dnes a denně. Výjimečný zážitky jsou zadarmo a přicházej bez pozvání. Přicházej, když to nejmíň čekáš.