Zemětřesení

Minulej tejden se Zélandem prohnalo zemětřesení o síle 7,5 stupně Richterovy škály. Jednalo se o jedno z nejsilějších zemětřesení v historii země. Jenom pro ilustraci, zemětřesení, který v roce 2011 zničilo třetí největší město Zélendu Christchurch a zabilo skoro 200 lidí, mělo sílu 6,3 stupně. V tomhle případě mělo zemětřesení "pouze" dvě oběti, ale poměrně solidně zdevastovalo pobřežní město Kaikoura, který jsem projížděl pár dní před touhle událostí.

Hromada z vás se mě v minulym tejdnu ptala, jestli jsem v pořádku. Jednak chci poděkovat, že jste si na mě vzpomněli, druhak potvrzuju, že jsem v pořádku. V době zemětřesení jsem ale byl poměrně blízko epicentru (cca 200km), a tak jsem měl možnost celou událost intenzivně přožít na vlastní kůži. Do týhle chvíle jsem znal zemětřesení jen z televizních zpráv. Člověk si při pohledu na zdevastovaný budovy a trojciferný počty obětí jen povzdychne a řekne, jaký to má štestí, že žije v ČR.

Blížila se půlnoc a já dopíjel první pivo. S Davidem jsme stepovali na verandě a kecali o úskalích podnikání a marnostech dnešního světa. Byl to závěr krásnýho slunečnýho dne v Nelsonu, jednoho z mejch nejoblíběnejších míst na Zélandu. Se lvím zívnutím doprovázeným slovy dobrou noc odkládám prázdnou lahev na stůl a vydávám se směrem k Autu. Už první krok naznačil, že něco není v pořádku. Druhej a třetí krok se stejnym pocitem nejistoty dává signál, že nohy nefungujou tak, jak by měly. Podobnej pocit jsem zažil pár let nazpět po sedmi dvanáctkách a sedmi tuzemácích. Kdysi to skončilo potupnym placákem přímo do bláta. Pohled na padající stožár a město, který v setině sekundy zhaslo, ale ukazuje, že to není problém mýho těla. Pomalej, ospalej a zmatenej nechápu, co se děje a zrychluju chůzi. Země pode mnou se hejbe půl metru doprava, půl metru doleva. Udělat každej krok činí ohromnej problém. David řve "utíkej dál od toho baráku!!!". V tu chvíli si uvědomuju, co se děje. Celá situace trvá několik minut a pak se uklidňuje. Potkáváme se před domem, abysmesme v počtu devíti lidí vymysleli, jakej bude krizovej plán.

Tu noc jsem skoro nespal. Slabší zemětřesení se vracelo několikrát do hodiny a houpalo mi s autem, jakoby chtělo naznačit, že ještě nemáme vyhráno. Já si v hlavě přemítám celou situaci dokola znova a znova. Nebyl to pocit strachu, kterej mě v tu chvíli ovládnul. Bylo to kurevsky silný uvědomení, jak malej a ubohej člověk vlastně je. Uvědomíš si, že v tu chvíli absolutně nezáleží na tom, kolik peněz, diplomů, svalů nebo ženskejch máš. Uvědomíš si, že v tu chvíli seš to největší hovno, se kterym si matička země vytře prdel bez mrknutí oka. A udělá to, kdy se jí jen bude chtít.

Že si to nezasloužíme? Asi bych se hádal.

Tímto děkuju Ireně a spol, že jsem s nima mohl neplánovaně zůstat tři noci poté, co mi zrušili trajekt a nebylo jasný, jestli se vůbec dostanu na Severní ostrov.

Kaikoura

Touhle filosofickou vložkou jsem si udělal poměrně pěknej most k dalšímu tématu.

Vipassana

Utečte daleko od civilizace, sedněte si do tureckýho sedu, zavřete oči a soustřeďte se na svůj dech. Vydržte to dělat 11 hodin. Během dne s nikym nemluvte, nemějte oční kontakt, zbavte se počítače, telefonu, mp3, knížek i papíru a tužky. Přestaňte běhat, cvičit a další věci, kterýma si rádi krátíte čas. Stravujte se vegansky a poslední jídlo mějte ve dvě hodiny odpoledne. Jediný, s kým je dovoleno si povídat, je vaše hlava. Tohle všechno vydržte dělat 10 dní v kuse. Proč? Proč ne.

Přátelé, nevim, co to se mnou udělá, ale dnes začínám tuhle desetidenní meditační seanci, která se vyučuje po celym světě a jmenuje se Vipassana. Je to pro mě vrchol mýho pobytu na Zélandu a poslední dva měsíce jsem vše plánoval tak, abych tam mohl být. Neměl jsem potřebu se s tím svěřovat, protože tyhle věci nerad lidem cpu. Stejně by všichni říkali, že jsem blázen. To si můžete říct, až tady nebudu. Po návratu se rád podělim o svý dojmy a snad doženu i blog, kterej je zhruba tři tejdny ve skluzu.