Kolik nocí, že jsem chtěl původně strávit ve městě hipíků? Dvě? Tři? No, nakonec to bylo trochu víc. Ne, nerozhodnul jsem se stát rastafariánem, dredy rostou dýl než dva tejdny, ale potkalo se tu několik okolností. Nebál bych se to nazvat osudem.

Nabídka, co se neodmítá

Tak zaprvý - tohle místo mě převelice baví, a zadruhý - dostal jsem nabídku, která mi udělala radost. Už jsem skoro odjížděl, abych dál brázdil západní pobřeží Jižáku, když v tom jsem se pandomácímu zmínil, že dělám v IT. A to ho zaujalo. Že prej jestli mu udělám pár drobností na webu, tak mi za to zaplatí, nebo u nich můžu zadarmo dál bydlet. Když jsem sečetl 1+1, přidal k tomu, že jsem pořád neviděl toho zatracenýho kouzelníka, vyšlo mi 3. Vzal jsem si teda 3 vteřiny na rozmyšlenou a pak jsem radostně oznámil, že nabídku přijímám. Sice tim úplně měnim plány, ale víte, co jsem říkal o plánování? Místní osvícení pro to maj výraz „to go with the flow“. Já tomu říkám bejt na vlně – dávám věcem volnej průběh a dělám, co mi připadá přirozený. Nikam se neseru, na nic netlačim, když mě něco baví, užívám si to, když mně něco vadí, tak to neprotahuju, a když se objeví příležitost, jdu po ni. Celkem to vystihuje posledních pár měsíců mýho života – odchod z práce, dva měsíce v milovanejch Králíkách a odlet za Gandalfem. Podle mě je to jedinej správnej přístup k životu, pokud se někdo jednou rozhodně bejt šťastnej. Tak, dost filozofování pro dnešek.

Idylka na zahradě. Obličej ala Francouz.

The Heaphy Track aneb jsem debil

Můj druhej Great Walk měl 82km, jmenuje se Heaphy Track a od května do září se dá jezdit na kole. Kolo tady mám, tak vocode? Údajně je to nejpestřejší GW. Člověk tady má možnost užít si hory a řeky ve vnitrozemí, a pak taky palmy a písek podél oceánu. Předpověď slibovala nadstandardní sluníčkovost a z Takaky to mám do startu jen kousek, tak nebylo co řešit. Všechno nasvědčovalo skvělýmu vejletu, ale jen kvůli svý blbosti a podcenění trasy se z toho stal malej survajvl.

Tohle vymyslet zabralo hodinu

Vyrazil jsem pozdě, jak mám ve zvyku, protože mi dlouho zabraly přípravy. Nedostal jsem se tak na plánovanej hut na 40.km, kde mě měl čekat tucet navoněnejch turistů z NDR a roztopenej krb. Místo toho jsem se ocitnul u nějakýho starýho hutu na 30.km a dál už jsem to po tmě nechtěl riskovat. Říkám si, že nakouknu, kolik je ve vile lidí a jestli tam třeba není Vladko nebo Petr Zvěřina z Václaváku. Nebyl tam nikdo, jenom sprostá zima.

Uhlí tam bylo tak na 4 hodiny

Králíky!

Chyběl už jenom Riki

Láďa Hruška hadr

Paleo chleba s avokádem a tuňákem a mrkev velikosti velký mrkve

Letiště

Ranní mrazík

Ráno jsem se probudil s tělesnou teplotou 22 stupňů a to poslední na co jsem měl náladu bylo přilepit svůj promrzlej šourek na promrzlý sedlo, a s dvěma šušeňkama, jabkem a trochou ořechů se vydat na 50km dobrodružství. Mohl jsem se samozřejmě vrátit zpátky, ale to by byla otřesná potupa. Google by pak podle mě smazal můj blog. Pořád jsem se chlácholil tim, že na mapě je to rovinka, takže to zvládnu s prstem v nose, a když by náhodou byla nouze, poprosim někoho po cestě, aby se podělil o zásoby. Nikoho jsem za celou dobu nepotkal a po 20km, který byly kurevsky náročný, už jsem měl jen 50g ořechů, který jsem si dovolil jíst každou hodinu po jedný hrsti. Velký šutry, bláto, písek a každej kilometr brod, kde musíš z kola. Když jedeš hladovej, nejde si nic užívat. Jseš jenom nasranej a zoufalej a hrozně si přeješ, aby to už bylo za tebou. V závěru už jsem si jenom dokola představoval, jak žeru kačenu se zelim a zajídám to králíkem se špenátem a pizzou. Všechno politý hromadou omastku a zapíjený vychlazenou plzní. Občas jsem vytasil foťák, aby se neřeklo, ale o nějakym potěšení nemohla bejt řeč. Přál bych vám vidět ten vítězoslavnej obličej, když jsem dorazil na konec trasy. To jsem ale ještě nevěděl, že k nejbližšímu městu/žrádlu je to dalších 20km po silnici.

Po písku nejde jezdit. Nejde.

Tohle s kolem zabere tak 30 minut

Jediný, co jsem na konci kempu (nebo tunelu?) viděl, byl velkej karavan a světlo vevnitř. Držim se hesla „líná huba, holý neštěští“, a tak jsem zaťukal a staršímu pánovi sdělil, že jsem hladovej blbec z ČR, kterej koupí cokoliv k jídlu. Prej „And what would you like?“. V takový situaci neexistuje složitější otázka než tahle. Cokoliv! Za meloun s hořčicí bych dal pětikilo. Nakonec konstatuju, že spíš něco slanýho, že z těch sladkejch tyčinek už mi je na blití. Týpek na to, že pokud se neurazim, tak právě dopekl pizzu a jsem zván dovnitř. To mi ho vyndej a pak ho dej zase zpátky. Není to sen? Přátelsky přátelskej párek Kiwíků v důchodu, co už jen cestuje v karavanu a hýří dobrosrdečností. Dostal jsem velkej kus pizzy, horkej čaj a dobře si pokecal o životě v důchodu. To se hodí ne, však nás to všechny jednou čeká. Dokonce mě chtěli hodit autem do města, ale se slovy, že tohle už si nezasloužim jsem poděkoval a vydal se hledat nocleh. Nemám já to z prdele kliku? No, nebylo ještě všemu konec.

Zprdeleklika 1

Na oficiální večeři jsem si musel pučit gumáky. Ostuda jak sviň.

Když cesta tam má 82km, kolik má cesta zpátky? 82km ne? Na kole a pěšky jo, ale autem je to okružní jízda na 480km. Popravdě teď kolo nechci aspoň tejden vidět, no a tak jsem začal obvolávat místní agentury, za kolik mě hodí k autu. Další podcenění celý záležitosti. Věděl jsem, že se to dá letět za 4000Kč soukromym letadlem a ten den jsem byl rozhodnutej to udělat. Vidět Středozem zeshora musí bejt zážitek na celej život a kdy jindy než teď. Najednou jsem měl ale nabídky za 10-16 000 a nikdo nechtěl jít níž. Nasrat, vy lumpové, tolik peněz vám nedám. U večeře jsem nakonec úplnou náhodou potkal týpka, kterej mi na druhej den dohodil nekomerční let s jeho známym za 1600! Desetina ceny, než nabízely agentury. Musel jsem chvíli před odletem hrát divadlo, že jsem pilotův kámoš, ale takový věci mi zrovna nedělaj problém. Celou dobu jsme letěli těsně nad vrcholkama hor a to byl neskutečnej zážitek. Nemám já to z prdele kliku? No, nebylo ještě všemu konec.

Zprdeleklika 2

Dovolil jsem si jedno selfie per článek

To chce mít koule tady bydlet....

Z letiště jsem musel jet na kole pro auto na začátek tracku. Tři hodiny lesem za totální tmy a mlhy, teplota okolo 3 stupňů. Když jsem dorazil, auto nestartovalo, baterka byla na sračku. Nikde nikdo a široko daleko žádnej signál. No, do třetice jsem měl z prdele kliku a ještě ten den se dostal zpátky do Takaky. Konec pohádky.

Z týhle zkušenosti si odnášim hromadu cennejch lekcí, který jsem potřeboval jako sůl. Z dalších vejletů už chci vozit jen úsměv, fotky a špinavý spodky.

Já a Wwoofing

Teď vlastně dělám takovej poloviční wwoofing – nedostávám jídlo a spim pořád v autě, nicméně přes den tu mám solidní zázemí, pračka zadarmo, neomezenej internet, pořád uklizeno, a to všechno za zhruba hodinu práce denně. Ušetřim přes 300Kč denně. O prachy ale nešlo, šlo hlavně o tu zkušenost a taky možnost tady pár dní pobejt s místníma wůferama, se kterejma je prdel. Teď je to už deset nocí a cejtim se tu jako doma. Znáš se s každym, víš s kym si pokecáš o čem, občas vyrazíš na vejlet, necháš si uvařit, zajdeš si zahrát basket, je toho hromada. Podle mě je to takovej Erasmus na Zélandu, akorát tady nemusíš předstírat, že ses přijel učit. Nutno říct, že naprostý většině aktivit tu předchází takovej malej ozdravnej rituál, kterej jde ruku v ruce s místní hipí kulturou a nelze ho brát na lehkou váhu. Nic co bys chtěl dělat věčně, ale po nabitejch třech tejdnech je to vítaná změna.

Dokonce mě začínaj poznávat lidi ve městě. V kavárně, kam chodim každej druhej den se mě vždycky zeptaj, jestli už jsem viděl kouzelníka a pak se mi vysmějou. Taky pravidelně potkávám týpka, co žije v kole, kterej ti jen tak mezi řečí nabídne houby. Tyhle určitě nejsou do smaženice, a tak slušně odmítám. Může to znít směšně, ale občas mě tady přepadne takovej zvláštní pocit, že sem patřim. Nevim, jak to Takaka dělá, ale tohle mi potvrdilo nezávisle několik turistů, který tady taky chtěli bejt jenom jednu noc a nakonec tu zkejsli.

Zatracenej kouzelník

Bejt tu 10 dní a nevidět kouzelníka je prej nadlidskej úkol. Mně se to povedlo. A to jsem se přitom tak snažil. Možná v tom byl ten problém. Jednoho dne si jdu tak po městě a koho nevidim. Žeby kouzelník? Z dálky pořizuju foto, abych měl důkaz, a jdu blíž.

Šel jsem zrovna pro kafe, a tak jsem jen utrousil, že ho konečně rád potkávám a zeptal se, jestli ho můžu pozvat na kafe. Hrozně mile odvětil, že zrovna jedno měl a pokud si dá ještě jedno, tak bude tak „high“, že odletí, načež mi podal špeka. No, takový uvítání jsem nečekal, nicméně pro druhý kafe jsem mu došel. Kecali jsme dlouho. Vyprávěl, čim si v životě musel projít a co ho vedlo k tomu, co teď dělá. Po všech sračkách, úmrtích a pokusech o sebevraždu se ve 30 letech vydal se na duchovní cestu, která ho přivedla ke štěstí. Hlásá lásku ke všemu na světě i mimo něj. Zároveň je mu velkou inspirací Gandalf a ta mytologie okolo, proto tak i vypadá. Po dnech vysedává v parku, medituje a vychutnává si svoji medicínu. Kromě perfektně ubalenýho špeku za 150,- lidem předává filozofii a myšlenky, který dlouhý léta shromažďoval. Nakonec jsem pochopil, že jediný kouzlo, který umí, je veřejně užívat a prodávat trávu, aniž by ho zavřeli. Koprfýld hadr.

Konečně!

Už se ho párkrát snažili čapnout fízlové, ale vždycky když jde do tuhýho, lehne si na zem, nic neříká a vytáhne svoje papíry na epilepsii. Říkal, že na něj nemůže nikdo nic, a že celej systém už mu dal pokoj. Má to dobře zmáknutý.

Aby toho nebylo málo, zahlídnul nás týpek z kola a přidal se k nám. Ocitnul jsem se rázem na samym vrcholu místní alternativní scény, na lavičce mezi oběma hrdinama, přesně uprostřed štafety. Jo, tohle byl hodně veselej den.

Co dál?

Nakonec asi jen řeknu, že jsem se rozhodnul pro poměrně zásadní krok. V nejbližších dnech se bude lámat chleba, tak držte údy, ať je příští tejden o čem psát.

Perlička

Občas potkáte stánek, kde si můžete vzít co chcete a nechat tam peníze. Říká se tomu tady „honesty shop“. Troufám si hádat, jak by takovej experiment dopadl v Čechách. Vybíleno, kasa prázdná a za stánkem by se povaloval rudě nasáklej tampon a třikrát zatočený hovno s trochou papíru.