Tejden 4: Zpátky na vlnu

S wůfingem už jsem skončil, moje mise byla úspěšně dokončena. Na backapackeru ale ještě zůstávám a vesele zevluju po okolí. Wůfing mně ale připomněl pocit, že jsem k něčemu taky užitečnej. Tenhle pocit jsem zažil poprvý od března, kdy jsem odešel z práce. A docela mi chybí. Baví mě bejt k něčemu.

Život v Nirváně

Každej den na backpackeru potkávám nový turisti. Je zajmavý sledovat, s jakym záměrem kdo na Zéland přijel.  Jsou tu lidi, který sem přijeli takzvaně „na socku“ a který celou dobu jen makaj, aby vytřískali maximum peněz a odjeli to pak zpátky domů utratit za pičoviny. Pak jsou zas lidi, který sem přijeli takzvaně „na Honimíra“ a který několik měsíců v kuse choděj tůry a onanujou v přírodě. Na jednu stranu maj obě skupiny můj obdiv, na druhou stranu je nechápu. No a pak jsou lidi, který cestování střídaj s prací nebo wůfingem. Já valil Honimíra intenzivně tři tejdny a musel jsem si dát oraz v podobě wůfingu tady v Nirváně. To je název backpackeru v Takace, kde pobejvám. Zjistil jsem, že nedokážu cestovat pořád. Trvá mi chvíli, než všechny ty zážitky vstřebám.

Pak je taky vtipný sledovat, co sem do Nirvány jezdí za týpky. Člověk se občas nasměje. Většinou tu jsou jen 1-3 noci, takže se nikoho nepřežerete. Třeba týpek žurnalista, kterej každej večer přišel nalitej a vyprávěl, jak musí psát něco do novin, a pak každý ráno s kocovinou obvolával noviny, aby mu už konečně zaplatili, protože nemá co žrát. Nebo týpci z Greenpeace USA, který tady naschvál, aby je všichni slyšeli, hlasitě vysvětlujou, jak je mléčnej průmysl špatnej a jak jednou mlíko zlikviduje celej vesmír. Vždycky když je vidim, tak z prdele z lednice vytáhnu svůj kilovej jogurt. Nebo třeba rodinka s dvěma dětma s průměrnym IQ 160. Rodiče včetně jejich dvou dcer (8 a 10 let) mluví čtyřma světovejma jazykama. Když je poslouchám ráno u snídaně, vim, že můj žaludek hůř tráví. Mám rád děti, ale ne takovýhle. Pořád se mě na něco ptaj, aby byly ještě chytřejší, a když se jich na něco zeptám já, tak odpovídaj dřív, než dokončim otázku. Pomyšlení, že by mně byly schopný odpovědět v dalších třech jazycích by ve mně mělo vyvolat pocit obdivu ne? Ne tak úplně, po ránu bych je nejradši v esperantu poslal do prdele.

Na čem jsem v Nirváně pracoval? Nic závratnýho, web maj otřesnej, s tím já nic nezmůžu, nejsem dyzajnér, ale aspoň jsem jim ho trochu zmodernizoval. Přidal jsem jim tam Google mapu s destinací jejich ubytovny a pak ještě Facebook rámeček s jejich profilem. Někomu kdo programuje weby každej den by to celý zabralo hodinu. Já to dělal pět hodin. Když jsme u práce, asi bych se měl s něčim svěřit.

Stabilní parta včetně pana a paní domácích

Nirvána

Hledání vlny

Nedávno jsem ze zvědavosti čeknul stav účtu, zatočila se mě hlava, polil mě studenej pot a něco fijalovýho mi začalo týct z nosu. S představou, že se budu muset za dva tejdny vrátit do ČR jsem si sednul a začal přemítat, jak se dostat zpátky na vlnu. Ne že bych neměl naši zem rád, miluju ji a vim, že tam jednou chcípnu, ale na návrat je brzo. A pokud nechci začít krást, tak bych měl makat ne? Dyť já ale umim jenom ajtý, a to bych musel do Wellingtonu nebo Aucklandu a to není práce na pár tejdnů a dyť já do těch velkejch měst teď ani nechci. EEEEE. Nefňukej ty hovado rozmazlený! Že existuje práce na farmě, kterou tady dělá skoro každej, kdo dostal roční vízum? F-a-r-m-ě? Píšu to slovo správně? Zařekl jsem se, že svý nepošpiněný kancelářský ručičky s pokožkou jemnou jako dětská prdelka těsně po porodu nemůžu takovou prací vůbec dráždit. Navíc každej okolo říká, že sehnat práci v zimě, obzvlášť tady v Takace, není skoro možný. No, tak co uděláš ty posero? Vrátíš se ostudně domů, nebo se pochlapíš?

Vejlety po Golden Bay

Takaka leží v zálivu, kterýmu se říká Golden Bay. Najdete ho na severozápadnim pobřeží Jižáku a je bohatej na hromadu zajmavejch míst (včetně Abel Tasman Tracku, Marsu a Mordoru, který už jsem ukazoval). Nemám to tady prošmátraný ještě všechno, ale občas s wůferama vyrazíme na vejlet a vždycky to stojí za to.

Když jsme u wůferů, asi by byla slušnost je trochu představit. Belgičan, Němec, Japonec, Číňanka, Kanaďanka. Všechno fajn lidi.

Čínskej večer = čínský jídlo != čínská polívka

Občas nepochopíte, kolik věcí je možný vidět na jednom místě. Tuhle jsme byli na jedný z nejvyhlášenějších pláží Wharariki beach. Než tam dojdeš, procházíš mezi zelenejma kopečkama posetejma kravičkama a ovečkama, ze kterejch dělaj ponožky za 500. Pak přijdeš na krásnou písečnou pláž, odkud vidíš obří děravej šutr v moři. Když k němu dojdeš, narazíš na jezírko, kde si hrajou tuleni. Řekl bys, že to tady pán bůh trochu přeplácal, ale ne, je to parádní, výjimečný.

Zelenej kopeček dne

Wharariki beach

Strážce zeměkoule

Jedna pro fotografy

Chcete mě?

Anatoki

Anatoki je řeka, která protýká Takakou. Proč to říkám? No, to si takhle jeden starší párek Holanďanů řekl, že koupí pozemek, řeku rozbočí a na jednom z ramen bude chovat kanadský lososy tý nejvyšší kvality. Nebude to ale dělat pro supermarkety, ale pro lidi, který si je tam pak budou moct chytnout, na místě vyudit, sežrat a zaplatit ranec. Proč to říkám? Je to jediná sladkovodní lososová farma na Zélandu. Celej životní cyklus lososů si říděj sami a maj tak absolutní kontrolu nad kvalitou masa. Neustálej přísun čistý vody a nízkej počet lososů v jezírkách minimalizuje riziko jakýkoliv infekce, a proto nemusej používat žádný antibiotika. Už vůbec ne hormony. Proč to říkám? Protože mi to připadá jako super nápad a protože mám lososy rád. Jo, a taky proto, že tady pracuju. Jo, pracuju! Navíc rukama. I nohama. Hlavou trochu míň.

Můj novej kancl

To jsme si takhle jednou řekli, že si večer uděláme sushi, a tak jsem vyrazil na Anatoki farmu, o který tady v okolí každej básnil. Když jsem přijel na místo, okamžitě jsem věděl, že se blíží vlna. Jezírka, sluníčko a všude okolo zeleno. I rybičky se usmívaly, skákaly a souložily štěstím. Kdyby tak věděly, že stačí jenom 15 minut na to, aby se vyuzený ocitly na talíři obézního diabetika ze západu. Chytil jsem slušnýho týpka, zaplatil 500 a zmizel jsem. Pak jsem se ale na chvíli zastavil a řekl si, že tohle by bylo kurva dobrý místo na přivýdělek. Není to jako sbírat kiwi. K tomuhle mám vztah a to se pak maká hnedka jinak. Dával jsem tomu šanci na úspěch tak deset procent, ale opět jsem se vrátil k heslu líná kunda, holý neštěstí. Udělal jsem něco, za co se zpětně trochu stydim – svlíkl jsem se do trička, aby bylo vidět, že jsem ve formě, a šel se zeptat, jestli tam nemaj nějakou práci pro chlapa. Holky od hranolek zavolali menežra, menežr si mě prohlídl a říká, že to rozmyslí a druhej den se ozve. Moje šance jsem zvednul na dvacet procent. Tohle přece říkaj každýmu.

Protože jsem nechtěl nechat nic náhodě, jel jsem zkusit ještě kiwi farmu, kde údajně taky není práce. Během pěti minut mi nabízeli papíry k podpisu. No, nechtěl jsem se unáhlit. Přece jenom stříhat osm hodin denně keře není pro každýho a v požadovanym tempu to prej vydrží dělat jen zlomek lidí. Ostatní vyhoděj. Nehledě na to, že vlastník farmy vypadal jako kříženec Danyho Devita a Critters.

No a druhý ráno mi losos menežr volá, že pro mě má fleka. Jes! Sečteno podtrženo jsem věnoval 30 minut hledání práce a dostal jsem dvě nabídky. Už jsem si zvykl, že lidi ze sebe během dne vyploděj hromadu hoven oběma otvory a o to víc jsem rád, že ještě nejsem línej zvednout prdel a věnovat pár minut tomu, abych si informace ověřil a nebral všechno hned vážně. Po návratu jsem samozřejmě poslouchal, jaký že to mám štěstí. Je to fakt štěstí nebo to jen není kurevská lenost a neustálý hledání výmluv?

Když už tak machruju, tak ještě jedna věc a pak už přestanu. Dostal jsem pochvalu od Japonce, kterej tady wůfuje, že prej bych se za svý sushi v Japonsku nemusel vůbec stydět. To mi udělalo radost. Mimochodem s tim superčerstvym lososem je ten zážitek zase o kus dál. Měli byste to zkusit.

Na Anatoki Salmon Farm dělám zatim tři dny a první dojmy jsou nad očekávání. Nechám je ale trochu dozrát, ať se zbytečně neunáhlim. Snad jenom - víte, jak se říká, že jenom dvě věci smrděj jako ryba? No, tak teď už jsou to tři. Ryba, frnda a já.

Perličky

Tohle mě přijde jako originální způsob, jak si po ránu ohřát noviny.

Pár slov na závěr

Přátelé, rád bych poděkoval za podporu, kterou od vás na dálku dostávám a kterou nešetříte. Když jsem se nedávno díval na statistiky návštěvnosti blogu, byl jsem upřímně překvapenej. Přes 700 lidí četlo první článek. Můžete se přiznat, kdo to byl? Tolik lidí ani neznám. Tolik lidí ani neexistuje. Na to že jsem začal psát bez jakejchkoliv ambicí a hlavně pro sebe, abych měl na smrtelný posteli na co vzpomínat, jste mi z toho udělali pěknou komerci. Je to byznys stejně jako mléčnej průmysl. Teď už se na to nemůžu jen tak vysrat. A jako co když mě dojdou příběhy? Si je mám začít vymejšlet?

Jako malej bonus pro ty, který maj rádi tuleně přidávám video z Wharariki beach.