Tejden 5: Makáme

O čem jinym tentokrát psát, než o mý nový brigádě. Chtěl jsem práci pro chlapa a taky že jsem ji dostal.

První tři dny byly jako vzpomínka na Osvětim. Nikdo si se mnou moc nepovídal a dostal jsem zápřah jako prase. Ani ke smlouvě jsme se nedostali. Posléze jsem pochopil proč. Neřekli to nahlas, ale je jasný, že mě chtěli ještě před podpisem smlouvy otestovat. A tak jsme dělali věci, který je snadný kvantifikovat a říct, jestli stačim jejich tempu nebo ne. A taky jestli si to třeba po prvnim dnu nerozmyslim. Musim se přiznat, že jsem nad sebou po dlouhý době zapochyboval. Takový prohlášení může znít hodně sebevědomě, ale popravdě zvykl jsem si, že za posledních deset let mi vyšlo, na co jsem šáhnul a to člověka trochu zkurví. Jak už jsem ale kdysi zmínil, neříkám tomu štěstí. Snažim se tomu jít naproti, nebojim se vzít na sebe zodpovědnost a když něco začnu dělat, dělám to nejlíp, jak umim. Tohle byla ale práce, která se mi celej život vyhejbala a na kterou jsem od přírody nemehlo. Nedovedete si představit, jak moc jsem si přál, aby mně nabídli smlouvu. Když mi pátej den majitel donesl papíry a začal se mě ptát na moji rodinu, věděl jsem, že jsem úvodnim testem prošel.

Hrdý zaměstnanec Anatoki Salmon

Tři umělý jezírka podle velikosti rybiček

Čtvrtý jezírko, ze kterýho se chytá

No tak co tam děláš?

Nejskloňovanější otázka minulýho tejdne. Dovolim si začít malym lingvistickym okýnkem. Terminologii z ajtý říše jsem nahradil úplně novym slovníkem:

Spade – lopata
Gumboots – gumáky
Wheelbarrow – kolečko
Wetsuit – neoprén
Scoop – naběračka (hádejte na co)

Takže ráno v 7:30 vstanu, sežeru kilo ovesný kaše a na kole vyrazim do práce, která je od Nirvány asi 7km. Nasadim gumáky, odpracuju 7-8 hodin a po tmě jedu zpátky. Sprcha, večeře, příprava svačin na druhej den, pokec s ubytovanejma a jdu spát. Nic nestandardního.

Tuhle se na ubytovně ocitla fotografka, která dělala docela pěkný fotky místní přírody, ale trpěla nějakejma podivnejma depresema. Vyprávěla nám, jak se jí bejvalej snaží najít a zabít a podobný detektivky. Místo předepsanejch prášků od doktora, který by ji prej vygumovaly mozek, se rozhodla, že se vydá cestou alkoholu a marihuany, který ji údajně dělaj mnohem líp. Takže když jsme si v šest večer povídali, otevírala už dvanáctý pivo. Když jsme se o půlnoci vraceli z hospody, zaokrouhlila to na dobrejch dvacet kousků. V pohodě ale rozhodně nebyla. Byla dost v prdeli. Tak hlavně, že je to lepší než prášky.

Zpátky k práci. Práce je rozmanitá, ale fyzicky dost náročná. Několik hodin denně tahám nebo přesouvám předměty o váze 10-30kg. Odpadla tak potřeba chodit do fitka. Bohužel chybí i chuť a čas na běhání, který bylo poslední léta mym největšim koníčkem. Třeba to zas přijde.

První tejden jsme v tandemu s menežrem přesouvali několik tisíc lososů z jednoho jezírka do druhýho. Jeden je sítí vytahuje z vody a pokládá na desku, druhej je z desky chytá do další sítě a pak je tahá tři metry nahoru a přesouvá do druhýho jezírka. Po pětistech kusech se střídáme. Pak jsme na nově koupenym pozemku kopali sto děr na zasazení citrusovejch stromů. Ryba a citron jdou dohromady ne? Nechtěj už citrony kupovat a tak se rozhodli zasadit vlastní. Celkově mi dává smysl, co tu dělaj a o to jednodušší je nepřemejšlet nad náplní práce.

První je potřeba nahnat stovky ryb do ohrady

Pak je naháníš do sítě

Nakonec 4-8 kusů předáváš dál, aby je parťák vytáhl nahoru

Oddychovka je krmení ryb, vytahování těch mrtvejch, nebo čištění různejch zákoutí. Jednou jsme dokonce vyrazili na jinou farmu chytat krocany a závodili jsme, kdo jich do sítě chytí nejvíc. To byla neskutečná zábava. Polovička krocanů nakonec z farmy utekla a po hlavní silnici zdrhala do prdele. Kdo ví, jestli se jim povedlo je nahnat zpátky.

Ryby se krmí třikrát denně a trvá to pokaždý zhruba hodinu. Z tohohle se poměrně rychle stane rutina. Kdykoliv ale přemejšlim nad tim, že je to nuda, uvědomim si, jakou radost mám já, když dostanu jídlo. S myšlenkou, že můžu třikrát denně vyčarovat 70 000 malejch radostí se mi vrací úsměv na pysky. Bohužel i u ryb ale platí heslo „co jde dovnitř, musí ven“, a tak několikrát denně poměrně logicky dochází k 70 000 dalším malejm radostem, který už nejsou tak roztomilý. Kdo to nevěděl, tak na rozdíl od lidí ryby nemaj vlastní hajzl, kde by po sobě vytřeli prdel, spláchli a utřeli zášleh. Smrděj ale naprosto identicky jako člověk. Každej den tak vznikne několik desítek kilo materiálu, kterej musí z jezírek ven. Tady jsem zatim nenašel motivaci, proč se usmívat. Zkoušel jsem analogicky přemejšlet nad tim, jak po ránu dělám to samý já, ale tentokrát to nezabralo.

První úkol po ránu je krmení

Co mi dělá radost jsou přestávky na oběd (neplacená) a na dvě svačiny (placený), který tady striktně dodržujou, a který si uděláš, jak se ti to hodí. Protože je součástí farmy i restaurace s kavárnou, máme pokaždý zadarmo nápoj dle libosti. Holky už mi automaticky na jedenáctou hodinu chystaj parádní kapučíno a na čtvrtou hodinu horkou čokoládu. Kdybych si to samý dal ve městě, stálo by mě to 150Kč. K tomu mám 50 procent slevu na lososáky, takže ušetřim i za maso, kterýho se podle mě nedá přežrat. Vezmu prut, během pár minut mám úlovek, ten přinesu holkám, vyberu koření a za patnáct minut mám na stole čerstvě vyuzenej zázrak za necelejch 300Kč. A je to neuvěřitelný žrádlo, který mi vydrží několik dní. Když při přesunu ryb chytim pstruha, mám ho zadarmo. Nevim proč, ale pro majitele farmy je to podřadný maso, který se do jezírek dostalo omylem. Dobře pro mě.

Chápu, že chytit si lososa na prut má bejt zážitek pro turisty, ale mě osobně to nijak neobohacuje. Za dvě minuty máš úlovek, což je sice fajn, ale postrádá to ten efekt, jako když jdeš po dvaceti letech manželství na ryby s perfektní výmluvou, že domů přineseš něco k jídlu, a jako jackpot k tomu automaticky dostáváš, že půl dne nemusíš poslouchat svoji starou.

Oběd - pstruh a moje tajná ingredience (2,5 mrkve)

Takaka

Myslim, že by byla slušnost trochu líp představit městečko, ve kterym teď strávim nějakej čas. Už jsem psal, že jsou tady hipíci, kouzelník a benzinka. Je toho tady ale víc, co mám rád.

Abych na sebe byl aspoň trochu hodnej, zajdu si dvakrát tejdně sednout do oblíbený kavárny na oblíbenej dezert. Kavárna se jmenuje Dangerous Kitchen a dezert se jmenuje Clean Snickers. Protože jsem něco tak dobrýho dlouho neměl, rozhodnul jsem se, že dostane svý místo na tomhle blogu. Je to veganská, bezlepková a bezcukrová verze tyčinky snickers. Zatim neznám recept, ale jednou se to naučim a v Čechách na tom vydělám miliony, to vám povidam. A jestli říkáte, že takhle se nešetří, tak já řikam nechte mě bejt, protože sem chodim psát blog. Je to jediný místo, kde nejsou internety a nikdo mě neotravuje.

Mimochodem, není to jen moje oblíbená kavárna, ale chodí sem i kouzelník.

Almond milk cappuccino a Clean Snickers

Kouzelník to dotáhl až na zeď

Blogujeme

Všimli jste si toho trička na mě? Jo, v tomhle městě platí heslo, čím hůř se dokážeš oblíknout, tim větší seš frajer. A tak tady většina lidí nakupuje v sekáčích. Ten nejslavnější se jmenuje Trash Palace (palác odpadu) a teď šiju jenom tady. Hele Armani by se hanbou propadl, jaký dobrý hadry tady maj. Poslední výstřelky hipísácký módy koupíš za dolar. Sice to všechno smrdí, jako když to pochčiješ a necháš to dvacet let na půdě, ale o to víc je to autentický. Až nebude o čem psát, vemu deset dolarů, zajdu tam nakoupit a udělám pro vás módní přehlídku.

Perlička

Měl jsem poprvý možnost zažít tu státní svátek, kterym byly narozeniny královny. Něco tak bizarního jsem dlouho neviděl. Tancovali tu hipíci, okolo viseli mrtví divočáci a do toho hrála kapela regé. Na druhou stranu proč ne?

U mužů jsme vypozorovali, že přiložený video roste na vtipnosti s počtem shlédnutí. Když mám blbou náladu, tak si to pustim třeba 10x.

K regé patří divoký prase!

Gratulace

Protože to nemůžu udělat osobně, chtěl bych tímto výjimečně udělit tři gratulace na dálku.

V první řadě svýmu negramotnýmu bratrovi, že se mu napotřetí povedlo dokončit zvláštní školu ekonomickou v Praze. Udělal mi velkou radost, protože se stal nejvzdělanějším člověkem v naší rodině, která na tenhle zbytečnej moment dlouhý léta čekala. Třeba se nebude muset nikdy snížit k tomu, aby za minimální mzdu tahal tuny rybích hoven.

Další gratulace míří mé milované sestřenici Lence, která je teď bezvýznamnej bakalář stejně jako já. Pokud to nedotáhne dál, tak aspoň ví, co ji čeká.

Poslední gratulace míří mýmu skvělýmu kamarádovi Mirečkovi, kterej se stal druhym mužem po Arnoldovi Švarcenegrovi, kterej porodil dítě. Je z toho krásná holčička, která zaplaťpánbůh není plešatá po tatínkovi. Well done!