Tejden 9: Kiwi mentalita

Tak prej máte v Čechách třicítky. Já vám to ale nezávidim. Jakmile se mi potěj třísla, je to na mě moc. Já teď pro změnu žiju v lednici. Když jdu spát, jsou většinou v autě čtyři stupně. Přesně tolik, kolik má bejt v ledničce, aby maso vydrželo čerstvý. Takže jsem pořád čerstvej. Občas teda bejvaj ranní mrazíky, to už se vstává hůř, protože se mi nechce z dobře vyhřátý palačinky. Naučil jsem se zabalit se do dvou peřin jako palačinka, stejně jako nás kdysi balily paníčelky ve školce, když jsme chodili po obědě spát. A jestli pak si kamarádi vzpomínáte, co byla naše nejoblíbenější činnost, když jsme se probudili? Jojo, ukazovali jsme si šulínky a předháněli se, komu víc smrdí prdel. Když se nad tim tak zamyslim, moc se toho za ty léta vlastně nezměnilo.

Základ je teplá jednodílná kombinéza. Je tu zima.

Co novýho?

Všimněte si někdy, že lidi vám na tenhle otřepanej dotaz skoro dycky odpoví „nic“. Má smysl se na to vůbec ptát? Je to podobný, jako když se Amíci nebo Kiwíci zeptaj, jak se máš. Protože jsem upřímnej člověk, nemám problém říct, že to stojí za řídký hovno. Zjistil jsem ale, že bejt upřímnej se v týhle záležitosti nesluší. Takže pozor! Pokud tě ráno vyhodili z práce, po návratu domu si nachytal starou, jak si to rozdává s třema černochama, a nakonec ti z toho všeho praskly hemoroidy, musíš stejně říct, že se máš skvěle. A tak už se nikoho neptám, jak se má. Stejně by mi lhali. Místní mentalita totiž velí bejt v pohodě, ať se děje, co se děje.

Kiwi mentalita

Uuuuu, teď se pustim na tenkej led. Budu přehánět a paušalizovat, ale to přece člověk občas musí. Jedna z věcí, kterou mě při cestování baví sledovat je mentalita lidí. Jak se chovaj, co maj rádi, co nemaj rádi a jak reagujou na určitý situace. Zéland předcházela pověst nejpřátelštější země z nejpřátelšťeji nejpřátelštějších. Říkalo se, že jsou tady všichni nou stres, čilaut a ryléks. To je přece sympatický ne? Přiznejme si, že v Čechách tohle moc nefunguje. A tak jsem se rozhodnul, že tomu přijdu na kloub a pak ten recept na bezstarostnej život přivezu domů. Už od začátku mi to ale smrdí nějakou levárnou.

Následující přelomová analýza obnášela několik týdnů intenzivního sledování kiwi lidí ve volné přírodě, v supermarketech a za přepážkami důležitých institucí. Dále zahrnovala nespočet rozhovorů s přistěhovalci, kteří se na Zéland přesunuli trvale a dokáží po letech soužití toto téma sami okomentovat.

Upozorňuji, že použité názvosloví jsem nevymyslel já, a taky že není vhodné pro děti. Naprosto ale vystihuje mé hluboké sdělení.

Typickej Čecháček

Tuhle složitou problematiku se pokusím názorně ilustrovat pomocí srovnání s českou mentalitou. Začnu tedy popisem typickýho Bohouše z Horního Jelení.

Bohouš je neustále nasranej člověk, kterej žije ve stresu, dává jednu krabku denně a zapíjí to třema lógrama. Bohouš si celej život stěžuje a je v tom zatraceně dobrej. Stěžuje si na plat, politickou situaci, svýho šéfa, pracovní náplň, cenu cigaret a v neposlední řadě na svoji starou, která už dávno nevypadá jako na fotkách ze svatby. Z toho všeho začíná ve třiceti plešatět, šedivět, má nadváhu a na schodech se snadno zadejchá. Vlastně pomalu umírá. Bohouš je jinými slovy neustále v piči, a proto se řadí mezi takzvané jsemvpičisty.

Když ale přijde na práci, bude u ní sice strašně nadávat, ale nakonec ji udělá pořádně. Řeklo by se zodpovědně. Ne nadarmo se říká goldene čekyše hende. Kiwíci to vědí. Čecháčky tu maj spojený s kvalitně odvedenou prací. Na některejch farmách když řeknete, že jste z Čech, dostáváte okamžitě papíry k podpisu. Jó, kéž by na Zélandu dostalo šanci ukázat se víc Čechů než jenom 1200 ročně. Co třeba na úkor Francouzů? Jen nápad.

Typickej Kiwík

Typickej Kiwík je doopravdy frý, čilaut, nou stres a není to překvapivě žádná přetvářka. Usmívá se, pozdraví tě ikdyž se neznáte, a když se dáte do řeči, tak působí hrozně spokojeně a rád pomůže. Nemůžu zapomenout na borce, kterej mi kdysi v kempu pomohl nastartovat auto. Řekl jsem mu, že na to nespěchám a že se za nim po snídani stavim. Když jsem se vracel ze snídaně k autu, týpek už tam stál dobrejch patnáct minut s kabelama v ruce a úsměvem od ucha k uchu. Vypadalo to, že startovat cizí auta je jeho nejoblíbenější činnost. Nebo nedávno mě jeden zastavil na ulici, když jsem trénoval na závod, a nabídl mi, jestli si nechci přijít zahrát fotbal na trénink jeho týmu. Když ráno běžim do práce, každej mi z auta mává a usmívá se. To je hrozně fajn. K tomu všemu většina Kiwíků vypadá o deset let mladší, než bys hádal. A tak si říkám, kde je sakra ten zakopanej pes. Proč takovej nemůže bejt každej na světě?

Myslim, že jsem na to přišel. Má to i svoji druhou stránku. Jakmile přijde na práci, zodpovědnost, spolehlivost, zapálení, je to v prdeli. Věci se ojebávaj, nejsou udělaný pořádně a je lepší se na ně nedívat zblízka. Támhleto netěsní, támhleto nedolíhá, támhleto brzo upadne. Ale opravíme to, až to upadne a někoho to zabije. Máš pocit, že všechno je udělaný tak, aby to jenom vypadalo udělaný. Nebo se ti třeba úplně běžně stane, že ti tři lidi na jedný pobočce jedný banky řeknou tři úplně odlišný verze toho, co je a není potřeba, abys něco vyřešil. Myslel jsem, že se třeba poraděj a řeknou mi, jak to vlastně má bejt. Ne. Proč? Protože to maj v piči. Ano, zopakuju to ještě jednou. Maj všechno v piči a řadí se tak do skupiny mámvpičistů. Nou stres.

Morálka na farmě

Tuhle jsem se ptal menežra Denyho, jaký národnosti nejradši zaměstnává. Říkal cokoliv, jen ne Kiwíky. Že prej jsou to líný hovada absolutně bez motivace. Na druhou stranu dělá tam s náma holka, která je výjimka potvrzující pravidlo. Už sedm let tam maká ve filetárně a udírně a je fakt dobrá. Obecně si na farmě nemůžu stěžovat. Vládne tady dobrá morálka, řekl bych evropská. Provozujou ji totiž Holanďani. Hledí se na kvalitně odvedenou práci, nasazení je vysoký, ale striktně se dodržujou přestávky. Když řekneš, že jseš po třech dnech házení lopatou unavenej, daj ti čtvrtej den lehčí úkoly.

Vytesat do kamene. Ranní dávka motivace na farmě.

Závěr

Pokud si říkáte, že znáte hodně lidí, který kombinujou negativní rysy jsemvpičisty i mámvpičisty, tak přesně pro ty vznikla jednoduchá zkratka – „p.í.č.a.“. Až takovýho člověka potkáte, řekněte mu „kámo, ty seš normální p.í.č.a.“ a pro definici ho odkažte na můj blog. My ostatní asi budeme celej život oscilovat mezi oběma extremáma. Co si ale budem povídat, vždycky to bude někam nakloněný. Ono je pořád něco v piči.

Kejta, pozdrav

Tentokrát jsme se s Kejtou nedostali k natáčení další lekce angličtiny. Za to jsme stihli navštívit Trash Palace. Naše dva dolary jsme investovali nejlíp, jak jsme dokázali. Skoro bych zapomněl říct, že Keita je vystudovanej návrhář. To se to pak snadno nakupuje.

Mám od Kejty pozdravovat všechny jeho zamilovaný fanynky

Perlička

Asi není překvapením, že nejskloňovanější slova dnešního veledíla jsou kiwi a píča. Píču už nechám bejt, ale vrátim se ke kiwi. K tomu nevinnýmu ovoci. Kromě toho, že je tu dražší, než u nás (což stále nemůžu pochopit, když to musí letět přes půl světa), je i hnusnější. Už i vim proč. Zeptal jsem se lidí, který dělaj na kiwi farmách. Pro export se vybíraj ty nejlepší kousky. Zbytek se pak prodává v místních řetězcích. Až zas budete mít pocit, že je něco v píči, běžte si do teska koupit kilo tak akorát měkkýho, tak akorát sladkýho, tak akorát šišatýho kiwi a vzpomeňte si na mě.