Tejden 7: Nesnáším loučení

Kromě pokuty za rychlost se ke mně z Čech dostaly tři seriózní stížnosti, kterými se budu muset v nejbližší době zabývat, a které mohou ohrozit můj pobyt na Novém Zélandu. Tři ženy zralého věku mě pokáraly za slovník, který v blogu používám. Nebyl to nikdo jiný, než ženy, které mě mají na svědomí. Moje babička, moje tetička a moje maminka.

Abych si ověřil, nakolik je stížnost skutečně relevantní, dal jsem si tu práci a spočítal jsem výskyty nevhodných slov v mých dosavadních článcích. Zde přináším šokující statistiky.

Devatenáct prdelí, sedm sraček, pět kurev, jenom čtyři hovna, tři slova s kořenem „mrd“ (například zmrd, mrdka, mrdat, přemrdat), tři slova s kořenem „píč“ (například píča, píčovina, píčovat), jedno šukání, jeden kokot a jedna jediná líná kunda.

Já osobně závěr hodnotím jako naprosto adekvátní vzhledem k množství textu, který produkuji, ale protože si těchto žen velmi vážím, budu se výjimečně chovat jako vzdělaný člověk a na jejich počest dnes nepoužiji žádný oplzlý ani nevkusný výraz. Ba co víc, pokusím se psát spisovnou češtinou. Očekávám, že to bude jedno velké utrpení.

Maličkosti, co potěší

Každý den mě v práci potěší nějaká maličkost. Kdy jste naposled viděli v Čechách raka? Já si to pamatuji živě do dneška. Bylo to na Pastvinské přehradě, když mi bylo dvanáct let. Když jsem nedávno při úklidu jezírka narazil na raka, s klukovskou radostí jsem to utíkal říct Ianovi, majiteli farmy. Ten mi s nechápavým výrazem v obličeji odvětil, že je to pochoutka, a že na pořádnou žranici jich je potřeba hodně. Dobře, tohle mi náladu nezkazí. A co jiného s rakem než selfíčko?

Nefalšovaná klukovská radost

Kromě toho tady v Anatoki řece běžně potkáte úhoře, které jsem zatím viděl jen v chladícím boxu v makru. Jedno úhoří batole jsem nabral do sklenice a hodil ho v Nirváně do akvária ke zlatým rybkám. Jednoho dne to začne být sranda. Chtěl jsem dát ještě selfíčko s dospělým úhořem, ale nepřišel jsem na to, jak to udělat. Především jsem ale usoudil, že tohle už je za hranicí akceptovatelné úchylnosti a stydím se, že mě to vůbec napadlo. Nicméně představa, že jsem první člověk v historii, kterému se něco tak trapného podaří, mě k myšlence stále vrací. Tak uvidíme, minimálně je to výzva.

Bejby ýl

Rošťák tam dole vlevo

No tak jsem po delší době zavzpomínal na rodnou zem

Foreste, utíkej!

Když jsme u výzev, rozhodnul jsem se, že nic mě nemůže namotivovat zpět k běhání víc, než přihláška na závod. Nemám rád výmluvy a ze všeho nejvíce ty svoje. Dokážu si odůvodnit, že neběhám, protože jsem v cizí zemi, protože dělám fyzickou práci, protože je po práci tma, protože je zima, protože do práce jezdím na kole, protože tu není ovál, bla bla bla.

A tak jsem do práce a z práce začal dvakrát týdně běhat. Do toho mám jednou týdně intervalový trénink zaměřený na rychlost. Týdenní náběh si držím okolo 30-40km.

Abych netroškařil, rozhodnul jsem se v červenci absolvovat tři závody. První dva jsou na 5km, ten závěrečný bude na 10km.

Zítra běžím první závod na 5km, který bych chtěl zvládnout pod 20:30. Taktika je rozběhnout závod tempem 4:05/km, které bych měl bez problémů udržet první tři kilometry. Čtvrtý kilometr ukáže, jaká je forma, tak jsem zvědav.

Nesnáším loučení

Vedle radostných momentů, kterých jsem si za poslední dobu užil více než dost, musí časem logicky přijít něco smutného. A tak se i stalo. Během jednoho týdne se kompletně rozpustila parta wůferů, se kterou jsem tu strávil měsíc, a která byla jedním z důvodů, proč jsem se rozhodnul zůstat právě v Takace. Někteří se museli vrátit do svých rodných zemí, někteří dle svých plánů dále pokračují v cestování.

Na místo starých dobrých wůferů přišli zatím dva nové kusy, oba z Japonska. Japonsko je tradičně známé kvalitou svých výrobků, nicméně kvalita angličtiny, kterou oplývají noví obyvatelé Nirvany, ale i japonští cestovatelé obecně, je žalostná. Dlouho jsem nevěděl, jak se slušně zeptat, proč Japonci neumí pořádně anglicky. Bylo mi vysvětleno, že učitelé angličtiny v Japonsku neumí anglicky. Potom je vše tak, jak má být.

Obyčejně bych se pozastavil nad tím, jak někoho může napadnout jet pracovat do země, aniž by uměl alespoň pár slov místní řečí, ale v tomhle případě je vysvětlení nasnadě. Majitelka Nirvany je původem z Japonska, a tak zde žádná jazyková bariéra není.

Poslední vzpomínka na tuhle partu – Marius, Thomas, Dui, Mamoru a Beth.

U nás na farmě

Poslední výlet na Cape Farewell

Neuvěřitelný místo

Můj nový BFF

Keita, 23 let, 170 cm, 48kg živé váhy. Nový wůfer z Japonska je zatím asi nejkřehčí stvoření, které jsem kdy poznal. Jeho jazyková výbava po příjezdu čítala neuvěřitelná tři slova – wow, okej a thank you. Když se chce skutečně zavděčit, slova kombinuje, takže odpověď typu „wow thank you“ je naprosto běžná. Pro ilustraci uvádím ukázku běžné konverzace:

Já: Kolik je hodin?
Keita: OK

Já: Víš, co znamená slovo „grammar“?
Keita: Wow

Já: Co ses dnes naučil?
Keita: Wow, thank you

Na závěr jedna překvapující konverzace ze společného výletu
Já: Pěkná džungle, co?
Keita: Yes, you are Tarzan

Můj počáteční entusiasmus se záhy proměnil ve frustraci. Zjistíte, že ačkoliv byste velmi rádi pomohli, stojí to kvantum trpělivosti. Ta brzy překročila přípustnou mez a musel jsem Keitu vymr..upozornit, že kdykoliv nerozumí, musí mi to říct a ne mi děkovat.

Něco jsme se přece naučili. Protože jsem prakticky zaměřený člověk, vybral jsem pro první lekci fráze, které jsou skutečně důležité, a které bude tady na Zélandu potřebovat každý den.

Je zima – it’s fucking cold
Je to drahé – it’s fucking expensive
Dobré ráno přátelé – good morning motherfuckers
Copak to máš dobrého k večeři? – what is that shit on your plate?

Na následujícím videu je možné vidět výsledek naší týdenní práce. Je to talent.

Perličky

Possum neboli vačice je na Zélandu veřejný nepřítel číslo jedna. Každý, spíše tedy každý kromě mě, tady tohle roztomilé zvířátko nenávidí. Tohoto krysokrálíka sem kdysi zavlekli Evropané a dlouho se měl skvěle, protože si pochutnával na místním ptactvu, které je pýchou Zélandu. Situace už je dlouhou dobu vyhrocená, protože spousta unikátních druhů ptactva je ohrožena. Mimo jiné si také pochutnává na slepicích a šíří různé nemoci. A proto je chce každý vyvraždit. Všechny! V hospodě se lidé předhání, kdo vymyslel účinnější past, nebo kdo jich minulý měsíc přejel víc autem (bez nadsázky). Je jich tu asi 30 milionů, takže práce je dost i pro ty nejlepší sériové vrahy. Jsem zvědavý, jak tento souboj dopadne. Pokud to nepůjde postaru, zbyde ochráncům přírody jediné řešení. Povolat pokemony.

Vítěz kvalifikace na letošní šampionát

Abych si jen nestěžoval, přijde občas mazánkovi i podpora: „Synku ctu tvuj blog, jsi statecny po me. Dej na sebe pozor.“