Tejden 8: Kiwíci maj ostrý lokty

MRDAT!

Pardon, musel jsem. Nějak to ve mně celej tejden leželo. Tohle kouzelný slovíčko jsme s kolegou řvali z okna kanceláře dycky, když jsme měli pocit, že věci nejdou podle představ. Kromě toho, že se vám uleví, máte vysokou šanci, že uslyšíte přátelskej pozdrav odvedle „co tady řveš ty čuráku“. Doporučuju vyzkoušet.

Dneska budu mluvit trochu víc o sobě. Ne že by byl tenhle blog málo o mě, ale dneska to bude víc o tom, jak jsem úžasnej, jak dobře běhám, jak sám sebe miluju a jak mi všechno vychází. O čem jinym taky psát teď, když necestuju a mý nejlepší kamoši jsou ryby. Jestli chci v tomhle blogu jednou něco najit, tak je to obrázek mýho duševního rozpoložení teď, když mně je třicet a pracuju na Zélandu rukama. To všechno po osmi letech v kanceláři, kde jsem plnil společenský normy, budoval něco, čemu se říká kariéra, utrácel jak píča a připadal si jako nejdůležitější člověk široko daleko. Tady jsem nýmand, kterej nic nemá, nikoho nezná a jeho CV je každýmu u prdele. Chci si jednou na tohle dobrodrůžo vzpomenout a říct si „jo, dobře jsi to tenkrát zmáknul“, anebo taky „jo, dobře jsi to tenkrát prosral“.

Co tady dělám?

Poslední tejdny se mi v hlavě točí spousta myšlenek, který se tam léta hromadily a potřebujou trochu poklidit. Pozitivní a tvůrčí myšlenky zařazuju do kartotéky, negativní myšlenky letí bez pardonu do hajzlu. Tohle mi chvíli trvalo se naučit, ale nese to svý ovoce. Uvědomil jsem si, že už skoro neznám, jaký to je bejt skutečně zklamanej, nasranej, nebo mít z něčeho strach. Nová práce je ideální příležitost na tenhle mentální servis, ke kterýmu jsem za poslední dobu dostával jen na pár minut po večerech.

Během hodu štěrkem do dálky přemejšlíte, nakolik jsou pro vás prachy důležitý a kolik jich vlastně potřebujete. Přemejšlíte, co jste ochotný pro ně udělat a k čemu se snížit. Přemejšlíte, jestli svym chovanim někdy někomu neubližujete. Přemejšlíte, jestli má smysl se honit za nějakym úspěchem. Přemejšlíte, co vlastně znamená úspěch. Přemejšlíte, jestli vám nechybí vaše profese. Přemejšlíte nad tim, jestli byste radši nepracovali celej život s rybama. Přemejšlíte, jak byste si dali svíčkovou na smetaně a pak se z ní třikrát v křečích posrali. To je zlomek z tý hitparády, která tam hraje. Nedávám si ambice tady vymyslet odpovědi na všechno. To zabere dalších pár let.

Důležitý je říct, že jsem na Zéland odjížděl jako nadmíru spokojenej člověk a v tomhle stavu dál setrvávám. Lidi, co si mysleli, že před něčim utíkám (třeba před imigrantama haha), nebo že sem jedu hledat štěstí, jsou úplně mimo. Možná v tom vidí sami sebe. Dneska už vim, že štěstí se nehledá. Pro spokojenej život se stačí rozhodnout. Je to jednodušší, než si každej myslí.

Co tady teda dělám? Přijel jsem poznat jinej kus světa, něco se naučit, proběhnout se po zelenejch kopcích a trochu si odpočinout po letech strávenejch každodennim dohadovánim se, že chtěl někdo něco jinak, dřív, nebo levnějc. Nejspíš se k tomu stejně jednou vrátim, protože jsem v tom dobrej a sype to solidní krupici. Dám tomu ale nějakej čas a nechám to uzrát.

Potkal jsem tu hodně lidí, který na Zélandu zůstali natrvalo včetně několika Čechů. Všichni tyhle lidi měli něco společnýho. Zaprvý - v Čechách je nic nedrželo. Mě toho tam drží kurva hodně a vim, že se k tomu chci dřív nebo pozděj vrátit. Mám tam rodinu a kámoše, který jsou jenom jedny. Trvalo léta, než jsme naše vztahy dostali do stavu, v jakym jsou teď, a nemám důvod se s nikym loučit. Zadruhý – stěžovali si na politickou situaci v jejich zemi. Hele, všude je něco na hovno, co si budem povídat. Však se zeptej Kiwíka na jeho názor na politickou situaci na Zélandu. Bude pičovat úplně stejně jako stará Blažková, která je poslední rok na podpoře a krmí rodinu lahůdkovejma párkama plnejma kopyt. Ten problém je v tom, že lidi se příliš věnujou věcem, který nemůžou ovlivnit, místo aby se zabejvali sami sebou.

Můj první závod s Kiwíkama

Je to tejden, co jsem se zúčastnil prvního avizovanýho závodu na 5km. A protože běhání miluju, udělám z toho detektivku. Koho běhání nezajmá, nechť tuhle odporně dlouhou kapitolu přeskočí a jde se třeba…. opalovat.

Proč běhám? Je to pro mě nejdostupnější forma svobody. Stačej vám boty a můžete vyběhnout skoro kdykoliv a skoro kamkoliv. Zároveň děláte něco pro svý zdraví a pročistíte tu palici dubovou. A proč závodim? Protože mě baví vyhrávat. Ne nad ostatníma, ale sám nad sebou. Baví mě posouvat svoje limity a utvrzovat se v tom, že co se kdysi zdálo nemožný, je najednou realita. Že s odhodláním a tvrdou prací dokážu všechno na světě. Vim to o sobě. Jsem ambiciozní hovado.

Dát pětku pod dvacet minut a desítku pod čtyřicet je můj dlouholetej cíl. Kdysi jsem si řekl, že až to jednou dokážu, tak přestanu závodit a budu si běhat jen tak pro radost. Na Zéland jsem odjížděl s životní formou a hádám, že bych tou dobou dokázal dát pětku pod dvacet. Ale to se mi to teď machruje, když jsem to nikdy nezkusil, co? No a tak jsem vyrazil stopem do 100km vzdálenýho města, abych se otestoval tady.

Předzávodní relax v Nelsonu. Krásný prostředí pro závod.

Povolenej doping. Vypadá to nezdravě, ale zdání klame..

Hledá se vodič

Ne, to není pokračování reality šou Hledá se táta. Tohle je něco, co nutně potřebujete, když kilometry v závodu nejsou označený a vy nemáte chytrý hodinky, který by vám řekly, jak už jste daleko. Pro atakování určitýho času totiž musíte hlídat tempo. Mám jenom hloupý hodinky, a tak jsem vyrazil do davu hledat zavodníka, kterej má chytrý hodinky a podobný ambice jako já. Našel jsem. Říkal, že chce běžet taky pod 20:30 a tvářil se hrozně přátelsky. Já ale ve vzduchu cejtil, že všichni okolo chtěj dát cizákovi na prdel.

První kilometr

Vyběhli jsme za tmy v 18:00 při teplotě cca 5 stupňů. Před závodem jsem měl dostatečně dlouhou rozcvičku včetně běžecký abecedy, a tak jsem si myslel, že jsem na rychlý tempo připravenej. Ne. Dostával jsem se do závodu hodně těžko. Když mýmu vodičovi píply po prvnim kilometru hodinky, pochopil jsem proč. Ten zmrdeček běžel tempo 3:55/km namísto domluvenejch 4:05/km. Říkal jsem si, jestli nezvolnit a nevysrat se na něj. Nakonec jsem se přemluvil, že to s nim ještě chvíli zkusim.

Druhej kilometr

I druhej kilometr byl náročnej a u dalšího pípnutí jsem opět pochopil proč. Zmrdeček pořád běžel tempo 3:55. Nechtěl jsem ani jeden nádech udělat zbytečně, ale přesto jsem mu naznačil, že na domluvenej čas je to přepálený. Neodpověděl. V hlavě jsem vyhodnotil, že na dvacetiminutovou hranici už mám náskok deset sekund a že je na čase zpomalit, protože tohle neudejchám.

Nasazený tempo jsem dejchal na dva kroky nádech, na dva kroky výdech. A dejchal jsem už pusou. Desítku obyčejně do půlky dejchám jen nosem. Je to pro mě znamení, že jsem pořád na hranici anaerobního prahu, ve kterym jsem schopnej setrvat poměrně dlouho. Jakmile otvírám tlamu, je to znamení, že mám před sebou posledních 10-20 minut, kdy můžu mít zařazenou dvojku. Potom dojde nafta. Mít pod kontrolou dech je jedna z nejdůležitějších věcí sportovního výkonu a pořád se to učim.

Třetí kilometr

A co se nestalo. Zmrdeček začal zpomalovat. Zpomalil jsem s ním a užíval si pomalější tempo. Pak si ale říkám, že tady nejsem proto, abych si něco užíval a že mám na víc. A tak jsem se rozhodnul ho trochu poškádlit a předběhnout ho. Zmrdeček mi při předbíhání stihnul dát loket, a tak jsem se rozhodnul, že ho poškádlim znova. Zrychlil jsem ještě víc. Po chvilce už jsem viděl, že mě nestíhá a věděl jsem, že jeden z nás je v prdeli. Buď já, protože jsem v půlce závodu úplně zbytečně zrychlil a za chvíli vytuhnu, nebo zmrdeček, kterej první dva kilometry přepálil a je odsouzenej k dalším třem kilákům utrpení.

Čvrtej kilometr

Zmrdeček už se někde daleko za mnou topí v laktátu, ale já jsem bez vodiče, za to mám pořád chuť běžet rychle. Dobíhám kiwíka, kterej mi před závodem řekl, že je na mě moc rychlej a že pobeží pod dvacet. Moje ego dostává další kopanec a cejtim, že mám pořád sílu škádlit. Škádlim i tohohle, kterej to opět po chvilce vzdává a nechává mě utýct. Dávat na prdel kiwíkům mě začíná bavit. Najednou jsem ale sám a to je blbý. Jen zhruba třicet metrů přede mnou utíká nějaká hbitá mrška, která se první tři kilometry jenom vzdalovala. Neustále ji čumim na prdel, protože na ní má odrazku. Říkám si, že je na mě moc rychlá a že tohle doběhnout je velký sousto, který mě naprosto odvaří, jestli se o to pokusim. Pak si ale zase říkám „Hele vole, nejspíš máš na svůj čas náskok a do konce závodu ti zbejvá nějakejch osm minut. Kdy jindy přidat, než teď. Když to nepude, tak zpomalíš, ale ten kousek už nějak doběhneš.“. Donutil jsem se přidat, ačkoliv to nebylo vůbec příjemný. Podle mě jsem běžel tempo cca 3:40.

Pátej kilometr

Prdel tý holky se začíná zvětšovat. Ne proto, že by trpěla syndromem náhle se zvětšující prdele, kterej postihuje většinu sedmnáctiletejch holek potom, co začnou chlastat a brát prášky na milování. Tahle prdel se začala zvětšovat, protože jsem se blížil. Byl jsem od ní na deset metrů a držel její tempo. Chuděra se pořád ohlížela, jestli si drží náskok. Já věděl, že už moc zrychlovat nemůžu, protože začínám bejt v hajzlu. Hodinky mi ukazujou osmnáct minut a já vim, že do konce zbejvaj nějaký dvě minuty. Promejšlim taktiku a rozhoduju se, že se z posledních sil pokusim přiblížit bábovce na pár metrů, pak držet její tempo a před cílem si to s ní rozdat jeden na jednoho (víš jak to myslim). A tak jsem i učinil. Moje šovinistický ego neustále opakovalo „vole, ty ji dáš“. A najednou v dáli cca 200 metrů před sebou vidim finiš. V tu chvíli vypínám hlavu a aktivuju režim Jusajn Bolt.

Výsledek

V cílový rovince jsem Olivii Ptákovou (to je její jméno) přesprintoval o dvě sekundy a doběhl jsem závod v čase 19:29. Při prvnim pohledu na svý hloupý hodinky ve mně vypukla taková radost, asi jako když mě v jedenácti letech vyrašilo první pubický ochlupení. Doběhl jsem 6. z 53 a překonal svůj plán o minutu. Hlavně jsem ale překonal dvacetiminutovou hranici, která byla můj dlouholetej sen.

Jestli si říkáte, jak můžu mít z takový blbosti radost, tak věřte, že zlepšit se o minutu na pětce zabere začátečníkovi několik tejdnů, ale pokročilýmu běžci několik měsíců a profíkovi třeba i pár let intenzivního tréninku.

Nejlepší indie široko daleko. Lamb vindaloo za odměnu.

Závěrem

Den na to jsem celej den přemejšlel, kde jsou moje limity. Limity lidí obecně. Nejen ty fyzický, ale třeba i ty profesní nebo osobnostní. Kdybyste mi pár let zpátky řekli, že dneska budu na Zélandu, makat na lososový farmě a běhat pětku pod dvacet, řekl bych asi jen, že je to krásná představa.

Angličtina s Kejtou, lekce #2

Tenhle tejden jsem na Kejtu neměl moc čas. Zmínil se ale, že by chtěl přítelkyni, a že se mu prej líbí Evropanky. No tak jsem mu pomohl s překladem otvíráku, kterej musí zaručeně dostat do kolen každou samičku.

Přiznávám, že na výslovnosti je potřeba ještě zapracovat, ale pussy dal určitě líp než Zeman.

Perlička

Tohle mě pohladilo po duši. I novozélandský bajkeři potřebujou pořádnou káru.

I volant to má napravo